„Sedí mi to tam. Jsem rád, protože Strade Bianche má čím dál větší prestiž,“ usmál se v rozhovoru pro Deník Zdeněk Štybar, který i přes snížení počtu závodníků ze sedmi na šest zůstal v nominaci stáje Deceunick Quick-Step pro další klasiku Milán-San Remo.

Ale pojďme zpátky ke Strade Bianche. Jaké to bylo postavit se po téměř pěti měsících znovu na start závodu?
Hodně zvláštní a hlavně nervózní. Bylo to, jako byste pustili býky do ringu. Všichni se těšili, nikdo nevěděl, jak na tom je. Ale hlavní je, že jsme mohli závodit.

Dá se podle jednoho závodu posuzovat, jak na tom jste?
Myslím, že formu mám dobrou. I když jsem se rozjel až na posledních 50 kilometrů. Kdybych nebyl ve formě, určitě bych nedojížděl ostatní závodníky, spíš bych odpadal jako oni. Takže si můžu věřit na závody, co přijdou. A doufám, že z toho bude nějaký dobrý výsledek. Ze Strade mám dobrý pocit, i když jsem před závodem doufal v ještě lepší výsledek.

Co chybělo k tomu, abyste atakoval medailové stupně?
Nemohl jsem se rozjet, do tempa jsem se dostal až v průběhu závodu. Navíc jsem v jednu chvíli pomáhal kolegovi Alaphilippovi, aby se dotáhl zpátky do balíku. A stejně jako většina z nás jsem se potýkal s velkým vedrem. Ale jak jsem se neustále poléval vodu, asi se mi povedlo zchladit tělo a tím jsem se probral. Těch posledních 50 kilometrů jsem jel opravdu dobře.

Asi to byla jiná Strade Bianche než začátkem března, kdy se obvykle jezdí…
Bylo těžké se s tím vedrem srovnat, bylo to opravdu velmi náročné. Já jsem byl navíc ještě tři týdny předtím na vysokohorském soustředění, kde sice bylo teplo, ale ne ke 40 stupňům Celsia jako v Toskánsku. V takovém vedru, jako bylo teď, je jenom pár závodů za rok, většinou na Vueltě. Teď to byl opravdu extrém, navíc v prvním závodě po tak dlouhé době. Pro tělo to byl šok. Troufl bych si říct, že to byl nejtěžší závod sezony.

Co divácká atmosféra?
Fanoušci respektovali pravidla, měli roušky. Zvlášť dojezd do centra byl zvláštní, v posledním stoupání jsem zvyklý, že lidi na nás řvou, a teď to bylo, jako bych tam jel nějakou tréninkovou vyjížďku, opravdu žádní diváci tam nebyli.

Od roku 2015, kdy jste Strade Bianche vyhrál, jste tam skončil nejhůře sedmý. Máte vysvětlení, proč se vám daří?
Spousta lidí si řekne, že ta trať má něco společného s cyklokrosem. Ale já nevím… Na 180 kilometrech nastoupáte 3300 metrů, takže to s cyklokrosem nemá nic společného. Je to hrozně náročný závod. Ale je fakt, že mi to tam sedí a já jsem za to rád, každým rokem nabírá Strade větší prestiž.

Už máte jasno, jaké pojedete další závody?
Zatím vím jen, že bych měl jet v sobotu Milán-San Remo. Proto jsem zůstal v Itálii, počítám s tím. I když se změnil okruh i počet lidí v týmu, v sestavě mě nechali. Ale v téhle zvláštní době se týmové plány dost často mění, takže já jdu ze dne na den. Musíme s tím počítat.

Pořád zůstáváte v širším výběru pro Tour de France. Jaká je šance, že skutečně pojedete?
Nevím. Zatím to beru tak, že Tour nepojedu. Myslím, že mě tam tým nedá. Ale to samé bylo i teď o Milán-San Remo, když snížili počet závodníků, myslel jsem si, že to budu já, kdo to odnese. Nakonec jsem v sestavě zůstal. Nechci se upínat k tomu, jestli pojedu Tour, nebo ne, v jiných letech bych se tím asi zaobíral víc. Jsou tam i jiné etapáky - Tirreno Adriatico nebo BinckBank Tour (dříve Eneco Tour, kterou Štybar vyhrál v roce 2013 pozn. aut.). Jsem připravený na cokoliv.