Napadlo vás v době hanáckého angažmá, že se někdy podíváte do ciziny?
Vždycky šlo o můj sen, ale nikdy jsem na něj nesázela. Dobře jsem věděla, že nejsem žádný supertalent. Měla jsem cíl hrát volejbal a studovat. Toho jsem mohla dosáhnout jen v Olomouci nebo v Praze. A hlavní město moc ráda nemám.

Šternberk je, dá se říct, provinční klub. Jak se v něm volejbalistka cítí?
Uvědomí si, že nemá na áčko, protože jde o druhou kolej Olomouce. Ale pro mladé kočky je takové angažmá super – hrají. I já jsem tam byla ráda, i když všechno nešlo hladce.

Prvním skokem byl pro vás přesun do (áčka) Olomouce. Co pro vás znamenal?
Byla jsem za něj ráda. Předtím všechno fungovalo následovně: přípravu jsem začala v Olomouci, na začátku sezony si trenér našel jinou blokařku a já jsem šla do Šternberku. Najednou jsem udělala krok kupředu, hrála jsem s lepšími a mohla se od nich něco naučit. Dostávala jsem pěknou čočku. Hlavním důvodem, proč jsem odešla do ciziny, byli fanoušci. Ti mě ubíjeli. Jde o olomouckou specialitu. Trápila jsem se a celé noci proplakala.

Jak jste se dostala k nabídce ze Švýcarska?
Kamarád mě zkontaktoval s americkými manažery. Díky nim jsem získala nabídku ze Švýcarska a z Francie. V Schaffhausenu hrála moje bývalá spoluhráčka Lucka Rydvalová, takže jsem měla zpětnou vazbu i od ní. Jde o spolehlivý klub, v němž všechno funguje. Měla pravdu, jsem tu maximálně spokojená.

Věřila jste si v začátcích?
Švýcarsko mi otevřelo oči. O tom, jestli se prosadím, jsem vůbec nepřemýšlela. Řekla jsem si: buď to půjde, nebo ne. Začalo se mi dařit, a i když měl klub první sezonu špatnou, cítila jsem se dobře. Časem jsem si začala věřit, a to bylo moc fajn.

Je jiný přístup Švýcarů a Čechů k volejbalu?
Je profesionálnější. Třeba chování trenérů k hráčkám je odlišné.

Vyprávějte…
Nepotřebuju mít trenéra za kamaráda. Ve Švýcarsku to tak funguje. A navíc každý z nich ví, o čem mluví. Neděláme pořád dokola stejná cvičení, tréninky jsou kreativní. A specializované. Třeba chodíme s ostatními blokařkami a trénujeme jen blok, jindy zase s nahrávačkami útok.

Můžete charakterizovat Švýcary?
Moc si člověka nepustí k tělu. Mají svůj uzavřený okruh přátel. Než vás do něj pustí, musejí vás dobře poznat. S normálními lidmi se moc do kontaktu nedostanu, maximálně se bavím se sponzory. S těmi si podáme ruce, vyměníme společenské fráze. Že bych se dozvěděla něco z jejich osobního života, to ne.

Do rodiny vás ještě nikdo nepozval?
Byli jsme doma u jedné spoluhráčky, zlatí lidé.

Jak dlouho trvalo, než vás pozvala?
Hrajeme spolu tři roky, domů nás pozvala po první sezoně. Bylo to na Velikonoce a moc milé.

Je něco, co vám na Švýcarech vadí?
Že si člověk musí za všechno připlatit. Za deset pytlů na odpadky zaplatíte 24 franků. Jinak mi nevadí vlastně nic. Švýcaři jsou pečliví a přesní. Všechno tady funguje.

Žijete v Schaffhausenu sama?
Ano. Přítel je z Německa a třicet kilometrů za hranicemi i pracuje. Nicméně se vídáme, jak často to jde. Bohužel ne každý den, protože trénujeme do pozdních večerních hodin, klidně do půl desáté.

Proč Němec a ne Čech?
To je jen náhoda. V Česku jsem měla čtyři roky přítele. Jednou jsem se zmínila, že bych chtěla jít hrát ven, a tím to celé skončilo.

Jaká je úroveň švýcarského klubového volejbalu?
Vyrovnaná. Ze začátku bylo jasným mistrem Vollero, teď se klub přesunul do Francie a prvních pět, možná šest týmů je na tom zhruba stejně.

Kde by hrál Schaffhausen v české extralize?
Byly bychom tak na úrovni Liberce, mohly bychom se pohybovat okolo třetího místa. I ve Švýcarsku jsme momentálně třetí.

Plánujete se vůbec do Česka vrátit?
Říká se nikdy neříkej nikdy, ale v plánu to prozatím nemám.

Co zkusit „přítelovo“ Německo? Tam je úroveň volejbalu ještě vyšší…
Nabídku mám… Možná ale hraju jednu ze svých posledních sezon.

Plánujete rodinu?
Ne, na rodinu nespěchám, to bych radši pejska. (směje se) Chtěla bych začít pracovat. Zkusit třeba nějakou mezinárodní školu. Jsem vystudovaná učitelka angličtiny a tělocviku. Tak třeba začít někde u prcků.

V létě jste poprvé obdržela reprezentační pozvánku. Vybavíte si své pocity?
Byla jsem samozřejmě ráda, ale hned mi hlavou začalo probíhat: kdo tam bude, co se bude dít, když budu na srazu jedna z nejstarších, a navíc nováček… Ale stejně jako kdysi jsem si řekla, že to zkusím, a buď to vyjde, nebo ne. Hlavu mi nikdo neutrhne. Měla jsem za sebou dobré sezony a věděla, že mohu jen překvapit.

Jaké bylo přijetí od spoluhráček?
V pohodě, holky byly fajn. Osobně jsem znala jen Míšu Mlejnkovou, a to ještě z juniorek, zbytek jen od vidění. Žádný problém nenastal. Nervozita byla zbytečná.

Šlo o vrchol vaší kariéry?
Určitě, dostat se do národního týmu je sen každého sportovce. Nikdy by mě nenapadlo, že se do něj dostanu.

Každý člověk píše svůj příběh. O čem je ten váš?
O tom, že jsem se dokázala vyškrábat ze srabu až na vrchol.

Legionáři pod vysokou sítí
Poslední předvánoční díl našeho seriálu přineseme ve čtvrtek 20. prosince. Jeho hrdinou bude Jan Galabov z francouzského VB Nice.