Nadšení se ale s každým dalším krokem zmenšuje. Posprejovaným podchodem podejdete dálnici a očím je smutno při pohledu na prázdné obří parkoviště před hokejovou halou Hakametsä. Právě tady tepe srdce šampionátu bez duše. Šampionátu, který v sobotu končí zápasy o medaile.

Lidem v Tampere to nejspíš bude jedno. Nedivte se, ve městě nenajdete skoro žádný poutač, který by vás lákal na turnaj. Ani zápasy neodkazují na rok 2015: zatímco na loňském MS mužů doprovázela nástup hráčů na plac efektní světelná show, v Tampere se nudíte. Když k tomu připočtete věčnou tmu a zimu, obchází vás deprese.

Pekelnou atmosféru mají jen mače domácího Finska (na jednom dokonce padl historický rekord pro základní skupiny ženského MS), zato třeba na Češky podle oficiálních údajů chodilo okolo 200 lidí.

Pomalejší ženský florbal atraktivitou kulhá za dravým mužským, ale i v divácké nouzi se dá najít řešení. Obvykle se vstupenky rozdají školákům, někde chodí na prázdné tribuny vojáci.

Čtyři velmoci

Jen v Tampere byly sedačky směšně prázdné a i lidé 
z florbalového prostředí kroutili hlavou. Takovou reklamu nechtějí. Mladý sport má ambici proniknout na olympiádu, ale případ Tampere mu 
v tom nepomůže.

Problém je i ve florbale samotném. Sledovat mistrovství světa znamená totéž jako sáhnout po filmu pro pamětníky: obojí je stejně předvídatelné. Byl by šok, kdyby o medaile nehrály jediné čtyři velmoci, které florbal (zatím) má – Švédsko, Finsko, Švýcarsko, Česko. Mistrovství světa de facto začalo až včera večer semifinálovými zápasy, konečně o něco jde.

Přesto je zajímavé být u toho a nechat se fascinovat proměnou sportu pro pár nadšenců, kteří ho hráli po nocích v tělocvičnách, v nepřehlédnutelný fenomén. V Česku je to pořád amatérský sport, ale třeba pro novináře znamenají florbalisté požehnání: odpovědi jsou pestré a mají myšlenku. Hráči i funkcionáři jsou vstřícní, protože vědí, že svůj sport musí umět prodat.

Na rozdíl od hostitelů letošního mistrovství světa.

MARTIN MLS