Už vám něco stihl říct otec?
Gratuloval mi. Říkal, že se mi povedlo něco, po čem on toužil celý život. Jsem rád, že jsem zvítězil ve Velké pardubické, je to dost o štěstí.

Jak si užíváte vítězství? Vypadáte celkem klidný…
Já mám takovou povahu, vše prožívám vnitřně. Ani nejsem tolik nervózní před dostihem. Spíše se mi promítalo, co by ještě šlo, pořád jsme kombinoval. Jinak navenek působím flegmaticky.

Před rokem jste byli s Talentem na čtvrtém místě. Kam se za rok posunul?
Už loni ve Velké ukazoval, že by to mohl vyhrát. Já už jsem v ten den jel devátý dostih, ve Velké jsem zaskočil na poslední chvíli, ani jsem se nedíval na videa, jak chodí. Předali mi jen pocity z práce. Myslím, že vše vyšlo, jen mi udělal chybu na Velkém anglickém skoku. Nechtěl jsem ostatní nahánět v oranicích, musel to stáhnout na trávě. Už loni naznačil něco speciálního.

Letos nepřišla žádná krizová chvilka?
Dostih se vyvíjel tak, jak jsme si přáli. Největší štěstí jsem měl ve chvíli, kdy spadl Theophilos. Tam jsme měli namále. Jinak jsem se snažil vyhýbat karambolům, jel jsem za zkušenými koňmi. Doufal jsem, že to vyjde až domů.

Cítil jste, že v cílové rovince budete rychlejší?
Samozřejmě jsem vnímal slova Jaroslava Myšky, který v nějakém rozhovoru říkal, že Evžen je velký bojovník. Když se dostane za poslední skok, tak tam nechá všechno. A přesně tak to bylo. Přišel jsem k němu, ale nemohl jsme ho o hlavu zdolat. Naštěstí se mi to povedlo v půlce cílové roviny zlomit a dostal jsem Evžena za sebe. Doufal jsem, že už nikdo jiný nepřijde.

Jak jste po úpravách vnímal Taxisův příkop?
Ani jsem to moc nerespektoval. Najížděl jsem jako každý rok a hledal jsem si místo, kde je nejméně koní. Aby tam na mě při doskoku nečekalo nebezpečí. V minulosti už se stalo, že kůň spadl na Taxisu kvůli jinému.