20:00
Milý deníčku,
abych pravdu řekl, mám velké dilema, jak začít zápis, aniž bych zněl jako jedenáctiletá slečinka, která si jde vylít srdce těsně před tím, než na internetu vyhlásí svojí sebevraždu a nechá se hromadně utěšovat. S trochou štěstí dokonce napíše správně i slovo „oběsit". Milý deníčku. To. Snad. Ne.

Ale proč sem vůbec píšu. Důvod je poměrně jednoduchý- zítra píšeme tematickou práci z matematiky a mně se tak STRAŠNĚ chce do jakéhokoliv učení, že hledám cokoli jiného, co bych mohl dělat. Takže už jsem stihl uklidit celý pokoj, vytopit koupelnu a vyměnit si ponožky (přesně v tomto pořadí).
Než začnu s nějakým tím vzděláváním, ještě bych měl zkontrolovat email a všechny možné sociální sítě, abych potom neměl takové to nutkání se tam dívat…

22:00
Vskutku zajímavé, co se na takových sítích děje… dobře, začínám. Rovnice s parametrem…

22:05
Myslím, že je čas na menší pauzu… jako bych slyšel, jak jistý pan Internet volá mé jméno. Ačkoliv, to je asi dost naivní představa. Jediné, co tu na člověka volá, je celý arzenál reklam a automatická pračka.
Tak mě napadá, že by asi nebyl takový problém napíchnout právě pračku, aby fungovala jen dvě hodiny po půlnoci, nebo aby se ohlašovala kokrháním. Ale proč zůstávat jenom u ní, o kolik složitější by bylo dostat se do systému lednice? Sporáku? Alarmu? Počítače?

S trochou nadsázky by se dalo říct, že když si proti sobě poštvete hackera, tak si neuvaříte ani kafe. Když si to vezmete do důsledku, tak v celé Evropě pomalu nenajdete člověka, který by se obešel bez dálkového ovládání, internetu a elektřiny (protože i obyčejný otvírák na konzervy v sobě má dvě baterie 7A+).

Osobně mám dojem, že se lidstvo (a Evropa zvlášť) stalo jakýmsi otrokem elektřiny a místo, aby se řešily skutečné problémy, jako je například přetrvávající hladomor v rozvojových zemích, se řeší prkotiny typu „když si vařím míchaná vajíčka, špatně se mi telefonuje".

Někdy si opravdu připadám jako důchodce, když si říkám „staré dobré časy". Před takovými 35 lety ještě existovaly papírové knihy a noviny, ještě existovali lidé, kteří si rádi vyjeli na kolo do přírody, ještě existovala nějaká příroda, kam by se dalo vyrazit, ještě se někam vyráželo off-line.

Když někam jdu, jsem jeden z mála, kteří chodí po svých a nevezou se na hračkách všeho druhu. Jeden z mála, kteří nemají sluchátka v uších a nehrabou se v telefonu. Jeden z mála, který se baví s člověkem, který stojí vedle nich, a ne s tím, kdo čeká ve frontě na opačném konci státu. Jeden z mála, kdo se ještě pokouší předstírat, že život není soustředěn na obrazovce.

00:00
Dobře, zbývá mi ještě šest hodin. To zvládnu. To zvládnu. Asi. Možná. Určitě!

02:00
Uvažuji, jestli si dám přestávku anebo budu s ohledem na svoji budoucnost pokračovat v učení. Vzhledem k tomu, v jakém stavu se teď nacházím… není co řešit.
Na to, abych nějak rozumně navázal na předchozí téma, bych potřeboval pomoct od svojí matky – a teď nemyslím nic ve smyslu „chlapeček visící na mamince", ale proto, že ona v té době, na rozdíl ode mě, žila.

Když o tom tak přemýšlím, tak jsme jednou dokonce porovnávali její tehdejší představy roku 2050 s realitou, stejně jako moje představy o roku 2015 a realitu tehdejší.
Podle jejího vyprávění lidé sice tištěné publikace měli, ale nevěnovali jim nějakou zvláštní pozornost, stejně jako lidem, kteří kolem nich procházeli. S přílišným sebevědomím a mnohdy nedostačujícími schopnostmi si ti lidé chodili po světě a nestarali se, co se děje za poslední zastávkou autobusu.

Když si místo toho autobusu a papírových knih přimyslím současné vymoženosti, mohu pouze konstatovat, že se toho zase tolik nezměnilo.
Ona si představovala rok 2050 jako velký, futuristický svět s lékem na rakovinu, AIDS a podobné, dosud nevyléčitelné choroby. Svět, kde té zeleně moc nebude (bingo) a nebude věci, která by nebyla ovládána přes počítač (druhé bingo). Svět, kde budou žít pořád stejní lidé, protože lidé jsou to jediné, co se nemění.
Ale jestli se lidstvo nikdy nezmění, není potom zbytečné obtěžovat se s nějakou výměnou kulis..?

03:00
Statečný student se chrabře (opět) vrhá do boje s rovnicemi… ale má vážné pochybnosti, zda tyto ukrutně zajímavé poznatky vůbec někdy využije.

04:00
Proč já? Proč já?! Proč zrovna já?! Vsadím se, že až prolezu vysokou, tak budu brát stejně, ne-li ještě míň, než spoluobčané na sociálních dávkách! Ale ono tu je jeden drobný rozdíl, dámy a pánové! Tito občané si totiž v klidu a v pohodě SPINKAJÍ ve svých POSTÝLKÁCH a mysl jim rozhodně nezatěžuje takový donebevolající nesmysl, jako jsou IRACIONÁLNÍ NEROVNICE!

06:00 (Dobré ráno!)
Chrabrý student se vzbudil z bezesného spánku, obdařen stejnými vědomostmi, jakými oplýval včera večer. Nezbývá než pronést obvyklou studentskou modlitbu: „Třeba na to zapomene…"

Kamila Straková
Gymnázium Jateční 22
Povrly 
Ústecký kraj
Téma: EU v budoucnosti