Nejspíš nikdy od nikoho neuslyšíte odpověď: „Jsem Evropan." Na tom, že málokoho dnes napadne něco takového říci, není nic zvláštního, vždyť ani nikde jinde ve světě by situace nebyla o moc lepší. Z praktického pohledu to ale smysl vůbec nedává, vždyť tak jako jsme Čechy, Slováky či Němci, jsme i Evropany. Jsme totiž občany Evropské unie, stejně jako občany svých rodných zemí. Tedy doopravdy jsme Evropany, a ne jen tak lecjakými Evropany. Jsme těmi Evropany, kteří se dali na společnou cestu utváření jedné velké Evropy, Evropy, která není jen světadílem na mapě, Evropy, která je jednotná kulturně, společensky, politicky, ekonomicky a zažívá nejdelší mír ve své historii. Konečně, není to vlastně s podivem, že člověka vůbec nenapadne, že je součástí konfederace s více než půl miliardou obyvatel? A že ten věnec dvanácti hvězd má i s ním něco společného?

Problematika utečenců

Myslím, že něco podobného, jako jsou předchozí řádky, by mělo stát před každým textem, který se týká EU. Nicméně po poměrně odlehčeném úvodu a popisu krásných myšlenek spojené, vyspělé a mírové Evropy je potřeba se zabývat i překážkami, které těmto myšlenkám klade současná doba do cesty. Občan – Evropan je dnes konfrontován i s řadou problémů. Asi nejdiskutovanější problematikou posledních dní je otázka uprchlictví v Evropě. A velice často omílanou myšlenkou právě u problematiky utečenců je onen pocit, že za vše může EU. Vždyť jinak bychom s uprchlíky v naší zemi neměli nikdy co dočinění. Nebyly by žádné kvóty, ať se Itálie, Francie a Německo stará samo o sebe, vždyť nás se to netýká. První věc, kterou je k tomuto potřeba zmínit: Je to lež. Tato tvrzení, byť snad lahodí některým uším, jsou naprosto scestná. Budou-li totiž pro uprchlíky nejatraktivnější země, tj. Německo, Francie apod. zaplaveny jejich masami, nejspíše to bude mít vliv na jejich stabilitu, ale i ekonomiku. A to by se nás koneckonců týkalo mnohem výrazněji. Tímto jsem se snažil vyvrátit první, nejzákladnější desinformaci a tímtéž se budu zabývat i níže. Velkou debatu rozproudila nedávno Evropská komise, když navrhla způsob přerozdělování uprchlíků, tzv. kvóty. Běženci by měli být rovnoměrně rozděleni mezi členské země EU. To nejen u nás vyvolalo vlnu odporu, přičemž byly vyřčeny různé návrhy na řešení, kritiky, zpochybnění rozhodnutí Evropské komise.

Kvóty jsou nesmyslné, ať si přijímá jen ten, kdo chce. Právě takový názor u našich politiků převažuje. Podle nich je jakékoliv nařizování čehokoli nepřípustné a jednotlivé země by se v této věci měly rozhodovat dobrovolně a samy. Okamžitě se nabízí otázka: Mohlo by si snad takové Řecko, či Itálie vybírat, kolik uprchlíků přijme, kolik jich na její území dorazí? Ne. Těmto státům, permanentně čelícím nátlaku prchajících mas lidí nezbývá, než je přijmout za své, nebo počkat na ostatní státy a jejich rozhodnutí. Navíc Evropská unie už ze své podstaty vychází z myšlenky vzájemné výpomoci a solidarity členských států. Diskuze o nesmyslnosti kvót by tedy vůbec neměla připadnout v úvahu. Jako další oblíbený návrh řešení zaznívá, že je logičtější uprchlíky udržet ve svých rodných zemích tím, že peníze, které bychom vynaložili na jejich integraci v Evropě, použijeme a investujeme přímo v místě problému.

Běženci tak budou spokojení a nebudou mít potřebu prchat. Málokdo už však zmíní, jak by se ony peníze investovaly v konkrétních lokalitách, kde vládne často autoritářský režim, nebo anarchie. Ano, můžeme sice financovat bojovníky proti radikálním silám, pomáhat s obnovou znovudobytých měst apod. Tím vším ale stejně neskryjeme skutečnost, že většina uprchlíků k nám prchá, protože zkrátka chtějí do Evropy, hledají nové příležitosti, mají strach z vlády ve svých zemích, míří za svými příbuznými, kteří již v Evropě jsou, zkrátka nechtějí mít se svou původní domovinou nic společného. Inu, ne všechno se dá koupit za peníze. Spousta lidí se po nedávném sledu událostí obává také toho, že s uprchlíky do Evropy dorazí i terorismus. Dokonce i slovenský premiér toto uvedl jako stěžejní důvod, proč do své země nepouštět běžence.

Radikální organizace

Ale pokud mají teroristé něco společného s uprchlíky, pak je to snad jen to, že teroristé jsou často těmi, před kým běženci prchají z vlasti. Vždyť ti, kdo k nám utíkají, prchají před utlačováním, mimo jiné často radikálními skupinami jako je IS. Navíc by bylo dosti naivní si myslet, že teroristé si nejsou schopni najít rafinovanější a nenápadnější cestu, než jakou je putování spolu s masami uprchlíků. Lze si jen těžko představit, že by radikální organizace volily pro dopravu svých často pečlivě „vychovaných" stoupenců něco tak nebezpečného a nekomfortního, jako je plavba na potápějících se člunech napříč Středozemním mořem. Často také slýcháváme, že jsou snad uprchlíci agresivní, či militantně založení. Přitom například Eritrejci, s jejichž velkým přílivem Evropská komise počítá, prchají ze svých zemí právě před militarismem. Prchají před desetiletou povinnou vojenskou službou, která je známá svou drsností.

Uprchlíky pečlivě protřídíme, zn.: „Všechno, jen ne Muslimy"

I něco takového je opravdu častým názorem některých společensky aktivních osob. Načež hbitě argumentují rizikem vzrůstajícího islámského radikalismu v Evropě. Otázku radikalismu jsem podrobně řešil již výše, proto tento postoj nebudu více komentovat. Zaráží mě ale ta myšlenka, ten nápad. Chceme si vybírat podle toho, kdo jak trpí a potřebuje naši pomoc, nebo podle toho, kdo v co věří? Vždyť jedna ze základních myšlenek demokratické společnosti, jako i Evropské Unie je svoboda náboženského vyznání. Pokud toto platí za hranicemi EU, proč by tomu mělo být u uprchlíků jinak a měl by je za to, v co věří stihnout takový trest, jako je neposkytnutí pomoci? Nepodkopáváme si tím naše vlastní zásady? Navíc nevidím důvod, proč bychom se měli obávat automaticky všech muslimů.

Ostatně, jak jsem již zmínil, jedná se o ty odnože náboženství, které jsou ve svých zemích utlačovány, často nejen agresivními muslimy, ale i křesťany. Další věc, kterou bychom měli vzít v úvahu, je skutečnost, že v případě většiny zemí, odkud tito lidé prchají, představují křesťany komunity, které žijí povětšinou v horách a jejich jedinou obživou je pastevectví a drobné pěstování potravin. Zato muslimové zde jsou obchodníky, kteří se naopak zdržují v nížinách. Koho asi bude snazší integrovat do naší společnosti? Pastevce a drobné zemědělce mnohdy zvyklé jen na tento způsob obživy, nebo obchodníky s podnikavým duchem, kteří mají na rozdíl od současné společnosti i větší motivaci k podnikání?

Zkrátka nevidím důvod, proč mít strach ze všech muslimů. Mohou pro nás být spíše přínosem, než hrozbou.

Všichni touží se dostat do naší nebohé země

Věřte tomu, nebo ne, ale opravdu netouží. Přesto i toto bývá někdy oblíbenou výhrůžkou. Myslím, že bychom jen horko těžko sháněli běžence, který riskuje svůj život a podniká strastiplnou cestu napříč Středozemním mořem jen a jedině proto, aby se dostal do České republiky. Přesto ale občas celá situace vyznívá tak, jako by se právě na Českou republiku valily tisíce uprchlíků. Je to zvláštní, vždyť uprchlíci k nám vlastně vůbec nechtějí. Většina lidí je s tímto stavem spokojená. Zamysleme se ale nad tím. Je to jistě dáno také tím, že v naší zemi nemají své příbuzné a vlastně skoro nikoho se stejným osudem, také jejich start do života v jiné společnosti u nás není nijak zvlášť podporován, jako jinde apod. Je jasné, že uprchlíci se dnes valí do zemí, které prosperují, jako je Francie, Německo, ale i Rakousko. Ovšem v případě naší země tomu tak není. Není to koneckonců důkaz toho, že s naší zemí je něco špatně a měli bychom něco začít měnit? Ne třeba právě kvůli uprchlíkům, ale i nám samotným. V tomto případě jsou běženci jedinečným lakmusovým papírkem. Neměli bychom se nad sebou vlastně zamyslet?

Samotné kvóty jsou tématem velice kontroverzním. A nutno uznat, že se nejedná o zrovna nejideálnější řešení. Už jenom samotné jejich projednávání rozbíjí jednotnost Evropské unie. Dalším jejich problémem je, že s velkou pravděpodobností uprchlíci nakonec stejně odejdou do země, kterou si sami zvolí. Tomu se zamezit nedá, šlo by o porušení nejen Schengenské dohody, ale i držení cizinců v zemi proti jejich vůli by nedělalo dobrotu. Jednou z velkých hrozeb kvót je ale i pocit, který může vzniknout u obyvatel EU, pocit, že o nich rozhoduje někdo jiný, někdo, kdo nenaslouchá jejich potřebám, že jim někdo něco nařizuje. Že o sobě nemohou rozhodovat sami. A tím je ohrožena celá Evropská Unie. Navíc je jasné, že kvóty jsou pouze a jen krátkodobým řešením. V budoucnu budeme muset problémy řešit od základu jinak. Budeme nakonec stejně muset investovat do blízkovýchodních zemí? A pokud ano, jakým způsobem? Bude snad potřeba vojenský zásah, jak často slýcháme? Jisté je, že problémy budeme muset řešit opravdu na místě, otázkou zůstává „jen" jak to uděláme. Jistě, že jsme situaci zanedbali a měli jsme zasáhnout už o mnoho dříve. Je už ale pozdě si sypat popel na hlavu. Teď, když už jsou běženci u našich břehů, není cesty zpět a alespoň o ty, kteří již dorazili, je třeba se postarat. Až pak můžeme řešit situaci od základu. Nevíme, jak se kvótami přerozdělení uprchlíci zachovají.

To ukáže až čas. Ano, kvóty nejsou právě nejšťastnějším východiskem. A účelem tohoto textu ani není je obhajovat. Na druhou stranu, jak jinak problém v tuto chvíli řešit? Účelem tohoto textu bylo ale něco úplně jiného. Velká část Evropy totiž není na rozdíl od zemí, jako je Austrálie, USA, či Kanada zvyklá na imigraci jako skutečnost, které je potřeba denně čelit. Promiňte, vlastně i předchozí věta zní „evropsky", imigraci totiž nemusíme čelit, měli bychom z ní spíše těžit. „Evropa vymírá," to je pro změnu častým argumentem nejen přívrženců kvót. Vždyť už jen z demografických důvodů je nových lidí na kontinentu potřeba. Emigranti však mohou přinést mimo jiné i obohacení našich kultur, svým uměním obchodovat jsou také užiteční. Dříve než řekneme striktní ne, zamysleme se: Víme vůbec, o koho jde a co je to za lidi, kteří k nám míří? Evropa stejně nemůže zůstat nedobytnou hradbou, skleníkem starých konzervativních kultur. Budoucnost nám nedává na výběr, budeme se muset změnit. A ano, já se cítím být Evropanem. Věřím, že záleží pouze a jedině na nás jestli přijmeme mezi sebe i někoho jiného, kdo by pak o sobě mohl říci to samé.

Jakub Hodulík
Gymnázium Karviná
Karviná 
Moravskoslezský kraj
Téma: Svět v EU