Pohybuji se v prostředí lidí s rozmanitými názory. Při zmínce o imigrantech do Evropy se ale většina naprosto shoduje – v České republice je nechce, cítí se jimi ohrožena, obává se jejich možné inklinace ke zločinu nebo narušení našich tradic. Já si však myslím, že není možné vytvořit si na tuto situaci adekvátní názor, aniž bychom znali dění ve státech uprchlíků a důvody, proč nadobro opustili zemi, ve které se narodili. Se zájmem nahlédnout do života těchto lidí jsem si proto nedávno poslechla příběh rodiny z Ázerbájdžánu.

Smíšené páry

Adil a Raisha pochází z kavkazského hlavního města Ázerbájdžánu - Baku. Rodina žila v rámci možností spokojeným životem i přes rozdílný původ – Adil byl rodilý Ázerbájdžánec, Raisha pocházela z Arménie. Tento fakt se však ukázal jako podstatný problém v době, kdy začal významně narůstat nacionalismus v obou zemích. Tyto sousedící národy se dostaly do prudkého konfliktu v Náhorním Karabachu, kde žije velká arménská komunita na ázerbajdžánském území. Jako první v důsledku tohoto konfliktu trpěly právě národnostně smíšené manželské páry. Ve společnosti byla rodina s arménskými kořeny prakticky mrtvá. Adil měl problémy v práci se svými kolegy a v rozpoutané válce ztratil oba bratry. Jeho dcera Hicran se musela potýkat s odporem učitelů, a dokonce byla fyzicky atakována ostatními žáky. Situace se ještě vystupňovala, když jí někdo cestou do školy hodil kámen na hlavu, což zapříčinilo trvalé postižení jejího levého oka. Právě tato událost byla pro Raishu a Adila poslední kapkou, kvůli které se definitivně rozhodli najít azyl v cizí zemi.

Nejdříve odjeli do Ruska, kde žil Adilův bratr. Ovšem tamější atmosféra ohledně ruských postojů k obyvatelům Kavkazu byla napjatá, a tak se rodina rozhodla koupit lístky do České republiky. Od tohoto rozhodnutí se ale odvíjel další kolotoč problémů, jelikož se rodině nedařilo vyměnit peníze, aby si mohla koupit letenky. Většina směnáren je totiž odmítla s tvrzením, že peníze mohou měnit pouze občané Ruské federace. Měli však štěstí v neštěstí, když jim mladý ruský voják nabídl pomoc a jejich peníze vyměnil. Adil, Raisha i Hicran konečně odcestovali.

Nový život

V roce 2001 přijeli do přijímacího centra ve Vyšních Lhotách, kde začala azylová procedura. Vyřešení azylových záležitostí trvalo několik měsíců, které Raisha i Adil strávili dychtivým sledováním veškerých novinek a změn. S pomocí sociálních pracovníků a s podporou lidí z přijímacího centra mohla rodina konečně začít nový život v Ubytovacím centru v Havířově. V České republice Adilova rodina získala přátele, pochopení, práci i vzdělání – vše, čemu se jí v rodné zemi nedostávalo nebo bylo do budoucna ohroženo. V současnosti žijí v pronajatém bytě, Raisha pracuje jako profesionální překladatelka, Adil je námořní strojní inženýr a jejich dcera Hicran studuje střední školu, kde ji spolužáci i přes rozdílný původ berou jako sobě rovnou.

Vždy jsem byla vůči imigrantům skeptická. Když se ale nad celou situací zamyslím a nahlédnu na ni z jiné strany, s řadou imigrantů soucítím a uznávám, že na jejich místě bych nejednala jinak. Kdo z nás by chtěl nečinně sledovat, jak poměry v naší rodné zemi ničí rodinu, blízké a vše, co máme rádi? Jak by se asi dále vyvíjel život Adila, Raishy a Hicran, pokud by z Ázerbájdžánu neodjeli? O tom lze pouze polemizovat.

Tereza Nedomová
Gymnázium a SOŠZE Vyškov
Vyškov 
Jihomoravský kraj 
Téma: Svět v EU