Místnost, ve které se ocitám, má vysoký strop, podlaha je celá obložená měkkými červenými koberci, a na pozlacených stěnách se skví desítky obrazů. Přímo uprostřed se nachází prosklený konferenční stolek a dvě naproti sobě postavená sametová křesla. A v jednom z nich sedí ona. Žena, již jsem doposud znala jen z televizní obrazovky. Prezidentka Evropské unie. Je mi jasné, že bych se měla chovat co nejvíc seriózně a profesionálně, ale stejně cítím, jak se mi třesou kolena a krev se mi hrne do tváří. Tiše si odkašlávám, a poté už k ní přistupuji. Jehlové podpatky se mi při tom boří do vysokého měkkého koberce. Vstává a napřahuje ke mně lehce vrásčitou ruku.

„Dobrý den. Kunhuta Aachenová, reportérka Německého deníku", představuji se. „Mám na Vás jen pár otázek, zabere nám to maximálně deset minut."
Chápavě se na mě usmívá a poté mi pokyne, abych se posadila do jednoho z křesel. Docela se mi ulevuje – když sedím, alespoň nejde vidět, jak se mi podlamují kolena. Rychle zašátrám v příruční tašce a vylovím svůj tablet americké značky Appel (dříve to byla velmi oblíbená firma, ovšem v posledních letech docela upadá) a otevírám složku s názvem „Otázky". Poslední lehké odkašlání a poté již lehkým dotykem spouštím na svém magnetofonickém čipu nahrávání a pokládám první otázku.

„Vím, že od vzniku postu prezident evropské unie již uběhl již téměř rok, ovšem i přesto bych se Vás jakožto první úřadující v této funkci chtěla zeptat – jaké byly podle Vás hlavní důvody vzniku této funkce?"

Kompromisy

Chvilku přemýšlí a poté odpovídá: „Myslím, že hlavním důvodem pro vznik této funkce byla potřeba jedné silné osobnosti, jež by stála v čele celku. Víte, když se podíváte například na Spojené státy americké, mají v čele jednoho prezidenta. Jedno jméno, jedna osobnost. V tom spočívá jistá soudržnost. Kdežto pokud mají všechny části daného seskupení své zástupce, kteří musí dělat kompromisy, působí to dojmem roztříštěnosti. Obzvláště v dobách finanční i politické krize. Evropská unie proto směřuje od spolku spolupracujících států spíše k jednomu celku, podobnému právě USA."

Další otázka už je o něco zajímavější. „V médiích se poslední dobou mluví o tom, že se brzy hodláte vydat na krátkou vesmírnou misi. Mohla byste nám k tomu sdělit něco konkrétnějšího?"
Usmívá se. „Ano, je pravda, že za necelé dva měsíce se chystám vydat na krátkou „Okružní plavbu" po nedávno objevené galaxii Nyx 43, tak jako to již udělali mí kolegové z USA, Ruska a Číny. Poletím ovšem speciálně upravenou raketou, jež je uzpůsobená mým potřebám. Přeci jen už nejsem zrovna ve věku, kdy bych se cítila na nějakou kosmonautiku", odpovídá, a znovu roztahuje své tenké rty do úsměvu, až se jí kolem koutků objeví vějířky vrásek. Bez přemýšlení jí úsměv oplácím. Již od začátku je mi velmi sympatická – důstojná, moudrá, spravedlivá a přitom velmi babičkovská. Napadá mě, že jsem moc ráda, že je to zrovna ona, kdo stojí v čele Evropy.

Na mém listě zbývá ještě pět otázek. Další, která je v pořadníku, je „Jak moc změnilo zvolení do funkce Váš osobní život? Jsou věci, které Vám chybí?"
Zasměje se a odpoví: „Samozřejmě. Myslím, že úplně nejvíc mi chybí volný čas. Víte, dokud jsem nebyla prezidentkou, trávila jsem často odpoledne s vnoučaty, hrála jsem tenis, nebo jsem chodila na procházky. Teď mám tak přeplněný rozvrh, že mi na většinu takových aktivit již nezbývá čas. No, kromě mi samozřejmě schází i-"

Holohlaví muži

Než mi stačí říci, o co ještě ji zvolení do funkce ochudilo, otevírají se znenadání veliké dveře, a do místnosti vchází ti holohlaví muži z ochranky, kteří mě předtím vpouštěli dovnitř, a míří pevným krokem k prezidentce. Ta se ihned zvedá z křesla (rychleji, než bych od ženy v jejím věku očekávala) a s tázavě na ně pohlédne.

„Před budovou vypukly nepokoje," vysvětluje jeden z mužů hlubokým hrubým hlasem. „Máme vás co nejdříve odvést do bezpečí."
Jakoby to měla skvěle nacvičené, přistoupí ihned k nim, a nechá je, aby ji vyvedli z místnosti. Já stále ještě sedím v sametovém křesle, a nevím, co dělat. Mám počkat, až pro mě někdo přijde a odvede mě? Nejspíš by to bylo nejrozumnější, ovšem já se i přesto zvedám, v rychlosti strkám tablet zpět do tašky a vydávám se ven. Když vycházím z místnosti, první, co zaznamenám, je mumraj. Všude kolem pobíhají lidé, mluví a křičí a gestikulují. Vidím také hlouček ramenatých ozbrojenců, odvádějící prezidentku kamsi pryč. Chvíli se na to jen dívám, a přemýšlím, co dál – zdá se, že v této situaci nemá nikdo čas na to, aby mi alespoň ukázal, kde je východ. Po chvilce ovšem ucítím na svém rameni čísi ruku, a když se otočím, spatřím mile vyhlížejícího člena ochranky zhruba v mém věku. „Myslím, že vás radši odvedu domů, slečno." Vděčně se na něj usmívám, a poté se nechám nasměrovat až k zadnímu východu.

To bylo naposledy, co jsem ji viděla – myslím prezidentku. Dalšího dne na ni totiž byl spáchán atentát. I přes nepokoje, jež vypukly toho dne, odmítla zrušit projev, jež měla naplánovaný. Přesto, že byla učiněna všechna bezpečnostní opatření – stála za tlustým neprůstřelným sklem, po každé straně několik těžkooděnců – podařilo se útočníkovi zasáhnout ji při nástupu do automobilu, a to i přesto, že ji obklopovalo deset mužů.

Když jsem to zjistila, opravdu mě to zasáhlo – jak jsem na vlastní kůži zjistila, byla to velmi inteligentní a spravedlivá žena, a také několikanásobná matka i babička.
Co mě ovšem děsí nejvíce je fakt, že jsem poslední osoba, jež s ní kdy udělala rozhovor…

Magdaléna Adámková
Gymnázium Jateční 22
Ústní nad Labem 
Ústecký kraj
Téma: EU v budoucnosti