Vtom za sebou uslyšela zvuky. Vyděšeně polkla. Matka ji tolikrát varovala, aby dávala pozor na cestu, že to tu není bezpečné. Zhluboka se nadechla a otočila. Úlekem se ale málem skácela do řeky. Hleděla do zelených očí s černými škvírkami. Vlnily se před ní. Stále se přibližovaly. Obrovská kobra si vybrala svou dnešní snídani.

Její nohy jako by splynuly se zemí. Nemohla se pohnout. Věděla, že je konec. Naposled pohlédla na oblohu. Pak ji něco zezadu popadlo a odhodilo stranou. Poslední, co spatřila, byla vysoká postava, jak se nad ní sklání.
Když se probrala, venku se šeřilo. Ocitla se v šedé velké místnosti, kterou obývaly čtyři postele. Na jedné z nich ležela. Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Ale kromě zacházejícího slunce, jež viděla v okně, nic nepoznávala. Začala ji popadat panika. Vůbec netušila, co se stalo, proč tu je. Neznala jediný důvod svého pobytu na úplně cizím místě. Najednou se otevřely dveře. Na jejich prahu stál urostlý kluk.

„Tak už ses probrala, spala jsi skoro osm hodin. Už jsem se bál, že se neprobudíš,'' povídal, přitom vešel dovnitř a sedl na postel naproti ní. Ona si ho pouze prohlížela. Nevydala ze sebe ani hlásku.
„Nemusíš ze mě mít strach. Já ti nic neudělám, vlastně jsem ti zachránil život.''

Zase jen vykulila oči. Zasmál se: „Ty nemluvíš? Ale vlastně se po takové ráně do hlavy ani nedivím, že si nic nepamatuješ. '' V hlavě se jí začalo projasňovat.
„Tak to děkuji za záchranu, '' usmála se rozpačitě s ruměncem na tvářích.
„V pohodě. Já jsem přijel sem stejně kvůli tomu, abych pomáhal druhým. Jsem tu dobrovolník, víš.

A za ten tvůj úsměv to stálo,'' zahlaholil nakonec. Tváře jí zrudly ještě víc.
„A jak dlouho už jsi tady? ''
„Asi měsíc, ale k vám jsem přijel až včera. Šel jsem si to tady prohlédnout. Hlavně jsem chtěl vidět okolí. A upřímně jsem rád, že jsem se musel stěhovat. Jinak bych tě nepotkal. ''
„A to se nebojíš? Tady poblíž většího města se často střílí. A pomocníci z jiných zemí bývají mezi padlými. A není to neobvyklé. Polovina z nich ani neví, co je tady může čekat." I když mluvila, jeho poslední věta jí stále hrála v hlavě.
„Co tím chceš říct? '' zeptal se.

„No to že většina sem jezdí stavět školy a uzdravovat ostatní. Ano, vím, že dělají hrozně mnoho. Já jsem za to vděčná. Ale na druhou stranu někdo ani neví, jaká je tady situace. Nebo jinak…oni to vědí, ale nepočítají s tím, že by tady mohli přijít o život, '' dopověděla svou myšlenku.
„To je zajímavá úvaha. Takovou jsem snad ještě neslyšel. Ale můžu tě potěšit. Já to věděl, když jsem sem přijel. Počítal jsem se vším, co si ostatním právě vyčetla. A jak se vlastně jmenuješ? ''
„Sarrah. Ty ses vlastně taky ještě nepředstavil, '' zasmála se nahlas.

„Filip jméno mé. A smím se zeptat Sarrah, jestli už se cítí lépe a já ji mohu doprovodit domů? ''
Procházeli vesnicí. „To už se snad ani nedá nazývat domy," zakroutil Filip hlavou, „ to jsou chatrče."
„Takhle to tady prostě vypadá. A to se tohle místo ještě chlubí slušným vzhledem a i pověstí. Většina okolních vesnic je v mnohem horším stavu."
„Už rozumím, proč sem posílají tolik dobrovolníků. Jsem rád, že jsem se stal jedním z nich. ''

„Jak to?"
„Tak už jsem zjistil dva důvody. Tím prvním je, že rád pomáhám."
„A ten druhý? ''
„Potkal jsem tebe a to si budu pamatovat celý život. ''
„ Nepřeháněj. Víš, že já vlastně všechny takové lidi obdivuji? Sami musejí mít vlastní starosti a pak se sem vydávají řešit problémy a životy druhých, úplně cizích, lidí. Je to fascinující. Vždy jsem jim vlastně záviděla. Taky chci pomáhat, ale nemohu. Matka by se o sedm dětí bez mé pomoci nepostarala a otec pracuje a obdělává pole. Není co řešit, když jsem nejstarší. Na druhou stranu pomáhám někomu, kdo mi dal život a stará se o mě. A svou matku miluji. ''

„No vidíš. Taky pomáháš druhým. Jen trochu jiným způsobem, '' snažil se ji utěšit.
„Mým velkým snem je stát se zdravotní sestrou. Pomáhá, utěšuje a zároveň i ošetřuje. Uměla bych se postarat o druhé a zároveň i o rodinu. Je to šlechetné povolání. ''
„Ty jsi hrozně zajímavá. Ještě jsem tady nemluvil s někým, kdo má tak dobré srdce a k tomu je tak chytrý. Jsi opravdu doslova fascinující. Mimochodem kolik ti vlastně je? Mně dvacet jedna. ''
„Já jsem se narodila před osmnácti lety. Ale jinak děkuji za kompliment, i když s ním vlastně nesouhlasím.''

„ To ani nemusíš. Stejně svůj názor nezměním. Teď doprava? ''
„ Ano, '' zasmála se. Ještě nikdy se necítila tak uvolněně a… a šťastně.
A pak se to stalo. Ve vesnici se strhl hukot. Zdejší obyvatelé začali utíkat jako stádo splašených koní. Do vesnice vpadli vojáci. Vypadalo, že jen kontrolují. Filip se na Sarrah vyděšeně podíval. Tohle tady ještě nezažil: „Co tu dělají? ''
„Doufám, že jen kontrolují. To dělají často. Chovej se přirozeně a hlavně nenápadně. Neupozorňuj na sebe. Jinak tě zabijí. Bez lítosti. Mají to ve zvyku. '' Se strachem v očích se rozhlížela kolem. Hledala rodinu. Doufala, že zůstala ještě na poli.

„ Hej ty! '' vykřikl voják a seskočil z koně. Sarrah se otočila. Voják na ni mířil puškou: „Proč nejsi doma? Jsi na místě, kde bys neměla, co dělat. Tady je bývalá základna vojáků. Sem nikdo nesmí! ''
„Pardon," hlesla, „my jsme asi špatně zahnuli. '' Měli jsme jít doleva. Proč jsem tak hloupá, pomyslela si zoufalstvím.
„My? Jaké my? Ten bílý kluk patří k tobě? Vůbec se s tebou nemá bavit! ''
„Já vím. Už se to nestane,'' pokorně odvětila.

„Smůla. Moc odporu,'' pokrčil voják rameny a zmáčkl spoušť. Prostě se mu nelíbila. Stala se pro něj vzpurnou už tím, že odpověděla.
„NE!'' vykřikl Filip a strhl ji stranou. Kulka mířená na Sarrah ho zasáhla. Klesl na kolena.
„Filipe! Cos to udělal!'' slzy jí po tvářích stékaly jako vodopády. Vztekle se otočila za vojákem, ale ten už byl pryč. Svou práci splnil.

„ Jenom jsem ti zachránil život. Už podruhé,'' usmál se.
„Proč? '' nechápala. Nesmířila se s tím, že právě ztrácela kamaráda. Umíral jí před očima.
„ Prostě jsi mě zasáhla přímo do srdce, '' dořekl namáhavě větu, věnoval jí poslední úsměv a vydechl.

Lucie Baranová
Sportovní gymnázium Plzeň
Starý Plzenec 
Plzeňský kraj 
Téma: EU ve světě