Naštěstí na svůj problém nejsou sami. V dnešním světě existuje spousta evropských organizací, které jsou schopny pomoci. V České republice se vyskytuje hned několik organizací Evropské unie, ale také Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, IOM a spousta dalších, které se snaží nejen dostat migranty do Evropy, ale také jim pomáhají začleňovat se do společnosti a učí je místním zvyklostem. Nejen díky této pomoci našla spousta lidí svůj nový začátek i v našem okolí. Pan Ngyen u nás našel své útočiště před válkou zmítaným Vietnamem a pan Saez dal našemu státu přednost před rodnou Kubou.

Nejchudší stát

Zajímavý je také příběh sedmnáctiletého Vitudanisha Dary, který se k nám přistěhoval již před devíti lety, ve věku osmi let. Pochází z hlavního a největšího města Kambodže, Phnompenhu. Kambodža neboli Kambodžské království je státem v jihovýchodní Asii, který sousedí s Vietnamem, Thajskem a Laosem. Je považován za nejchudší stát regionu, což zapříčinil zejména velmi tvrdý komunistický systém Rudých Khmérů, ze kterého se království nedávno vymanilo a v současné době se jeho situace zlepšuje.

Všechno začalo, když se „Denisova" teta vdala za Francouze, který ji dostal přes uprchlický tábor do své země. Tehdy Kambodže ještě vládl komunismus, a tak se lidé jinak do okolních zemí nemohli dostat. Když tamní režim částečně ustoupil, plánovala jeho maminka s babičkou odjezd do Francie za svými příbuznými. To se ale nakonec nepovedlo a maminka musela dostudovat školu v Kambodže, kde nakonec získala stipendium v Rakousku, nebo v České republice. Rakousko prý nepřicházelo v úvahu: „Dnes je tam spousta Khmerů a jiných cizinců. Proto nás více přitahovalo neznámé a neprozkoumané Česko," vysvětluje Denis. Po vzoru Kambodžského krále, který u nás studoval ve svých devíti letech, se tedy Denisova maminka vydala za vzděláním do České republiky.

Dobří kamarádi

A tak se jako osmiletý chlapec ocitl v Praze na studentské koleji, ze které se s postupem času přestěhovali do bytu. „Byl jsem ještě malý, takže jsem do té doby ani nevěděl, že nějaká Česká republika existuje. Jen jsem věděl, že chci zůstat s mámou, že s ní bude vždycky dobře," vzpomíná na svou reakci na maminčino „malé" překvapení. V Praze začal chodit do druhé třídy. Byl zařazen o ročník níž, protože češtinu slyšel poprvé v životě. Ale jak sám říká, novému jazyku se zakrátko naučil: „Naštěstí jsem si našel dobré kamarády, kteří mi se vším pomáhali a snažili se mě češtinu naučit. Chodili jsme často ven a oni mi ukazovali město, a jak to tam všechno chodí. Za 3-4 měsíce už jsem téměř všemu rozuměl a do roka jsem mluvil plynulými větami."

Také jiný školní systém mu prospěl. Na své první výtvarné výchově totiž objevil své úžasné výtvarné nadání, díky kterému se dostal i do pražské umělecké školy, kam dochází dodnes: „V Kambodže nic jako výtvarka, nebo hudebka nebylo. Tam jsme měli prostě matiku, khmerštinu, fyziku, biologii, dějepis a tím to haslo. Výuka dokonce nezahrnuje ani cizí jazyk. Na první hodině výtvarky jsme si malovali a já jsem nevěděl, co se děje. Říkal jsem si, že je to asi nějaká přestávka, tak jsem maloval taky. Na konci hodiny se ke mně všichni sběhli a říkali, jak krásně maluju. Já jsem jim ale tenkrát nerozuměl ani slovo, takže jsem se jen usmíval a kýval jsem hlavou." Pražské umělecké škole dnes Denis pomáhá také s organizací různých výstav. Poslední výstava jménem Metenekel byla zaměřena k boji proti totalitě.

Přísné pomínky

Největší překvapení však přišlo v zimě: „Ráno mě navlékli do zimní bundy. Vůbec jsem nechápal proč. Potom jsem vyšel ven a byl jsem jako v ráji. Všude bylo krásně bílo a sněhové vločky se snášely z oblohy dolů. Hned jsem to chtěl ochutnat, ale bál jsem se, jestli mi to něco neudělá. Navíc jsem se zamiloval do vánočních pohádek. To v Kambodže nemají."
Po dokončení studia se přestěhovali do Mladé Boleslavi, kde si otevřeli restauraci a požádali o trvalý pobyt. I přes to, že jim žádost nebyla ještě schválena a Denis je zatím bez českého občanství, cítí se tu dnes, po 9 letech pobytu jako doma a svého rozhodnutí nelituje: „Jsem rád, že jsem s příchodem souhlasil a že tu můžu být. Vrátit bych se nechtěl, vlastně ani nevím, co bych tam dělal." Přesto žít v naší zemi není pro cizince úplně jednoduché. Často se tu vyskytují problémy s migrační policií a zákony vůči nim nejsou příliš příznivé. Jsou tu velmi přísné podmínky, které se týkají zejména měsíčního příjmu.

Změna bydliště mu také přinesla velkou oběť. Celá jeho rodina zůstala v rodné zemi: „Tátu a většinu rodiny jsem neviděl od svého odjezdu. Po nich se mi samozřejmě stýská. Navíc své dva nevlastní sourozence jsem neviděl nikdy. Pravidelně za námi jezdí na návštěvy teta z Kanady a z Francie, se kterými máme hodně hezký vztah."
„…a tak jsem poznal nové lidi, nový život a nové možnosti."

Kristýna Žáková
Gymnázium Mladá Boleslav
Mladá Boleslav 
Středočeský kraj
Téma: Svět v EU