Pane primáři, představte nám úvodem dětské oddělení.
Máme 33 lůžek pro pacienty do 19 let věku. Z toho jsou čtyři JIP lůžka. Na novorozeneckém oddělení, je 15 lůžek, ale vzhledem k tomu, že do Chrudimi jezdí rodit hodně maminek i ze širokého okolí, stává se, že musíme vyhlásit tzv. stop stav. To se stalo nedávno, kdy už zde bylo 24 dětí. Lékařská péče je v tu chvíli na hraně a po dohodě s gynekology je takový počet skutečně maximum. Porodnost ve většině měst v České republice klesá, u nás je to naopak. Za první pololetí letošního roku máme o 125 dětí víc, než vloni. A zatímco evidujeme ročně kolem tisíce novorozenců, letos to odhaduji na dvanáct set. Součástí lůžkové části dětského oddělení jsou ambulance a specializované poradny. Největší je alergologická, ve které se střídají tři lékaři. Potom je zde nefrologická poradna pro pacienty s nemocnými ledvinami anebo funkčními poruchami močového traktu. Ještě provozujeme poradnu endokrinologickou, diabetologickou a také poradnu gastroenterologickou.

Je možné, že děti v současné době trpí takovými zdravotními obtížemi, jako dospělí?
Bohužel ano. Já jsem už 21 let v Chrudimské nemocnici a mohu tudíž porovnávat. Když jsem byl jako kluk ve škole, ve třídě byli maximálně dva spolužáci, kteří stále kýchali a měli různé alergie. Teď je to naopak děti bez alergie se dají ve třídě spočítat na prstech jedné ruky. To je obrovská změna. Nejsou to jen pyly, přibývají alergie na potraviny, např. v kojeneckém věku na kravské mléko nebo i jiné potraviny, které působí zažívací problémy a rodiče k nám přivádějí děti s křečemi do břicha nebo krví ve stolici. Ale to je taky pravda došlo k tomu, že se objevily nové choroby, které dřív v dětském věku nebyly. Je to například Crohnova choroba. Když jsem končil studium medicíny, byla to choroba postihující lidi kolem dvaceti let a starších. Nyní se s touto nemocí setkáváme běžně u dětí, kterým je dvanáct až patnáct let a měl jsem případ, že jí trpělo i tříleté dítě. Podobně je to s cukrovkou. Před těmi dvaceti lety jsme měli nejstaršího pacienta asi osmiletého. Ale teď už máme zaznamenán případ diabetu u osmnáctiměsíční pacientky. Řada dětí má třeba ve čtyřech, pěti letech žlučníkové nebo ledvinové kameny je to spousta zdravotních obtíží, se kterými jsme se v minulosti nesetkávali.

Čím to je?
Já jsem přesvědčen, že je to životosprávou. Když jsem byl kluk, přišel jsem ze školy, odhodil tašku a šel ven si zaběhat. Popíjeli jsme takové normální nápoje, jako vodu, eventuálně ovocné šťávy. Žádné sycené nebo energetické nápoje v denním pitném režimu neexistovaly. Jedli jsme jídlo ze surovin od babiček nebo nakoupených u zemědělců. Teď se stačí podívat do supermarketů, co lidé kupují a konzumují. Dřív měly děti normální hmotnost, teď jsou obrovské výkyvy. Mnohé děti neprospívají a ve dvou letech mají jen dvanáct, třináct kilo. Anebo naopak měl jsem jako pacientku jednu „selku", která měla ve dvou letech 35 kilogramů! Obézních dětí přibývá a já jsem rád, že se Chrudimská nemocnice i praktičtí lékaři zapojí v příštím roce do pilotní studie kojenecké obezity. Jde o spolupráci s Motolskou fakultní nemocnicí v Praze, kdy budeme zaznamenávat po určité období společně s obvodními lékaři míry a váhy kojenců. U kojenců s rizikovou hmotností rozdáme maminkám letáky s radami, jak děti živit.

Já jsem si vždycky myslel, že se dobré rady týkající se stravy v rodinách předávají, ale není to pravda. Přišla za mnou maminka na pohotovost s osmiměsíčním dítětem, které opakovaně zvracelo. Matka řekla, že se u něj také objevila zácpa, což při kojení a příkrmech prakticky není možné. Mělo stolici ob den, což je normální a zácpa to není. Ale maminka si otevřela internet a našla si „radu" od některých jiných maminek a dala tomuto kojenci dvě lžičky olivového oleje. A potom se divila, že zvracelo.

Další případ dítě mělo bolesti břicha, vypadalo to na vředovou chorobu. Nic jsme při gastroskopii neobjevili a potom jsme se dozvěděli, že když hoch přijde ze školy, jde si lehnout, spí do sedmi hodin do večera, potom si sedne k počítači se sáčkem chipsů a hry sjíždí do tří čtyř hodin rána. Potom ospalý kráčí do školy bez snídaně. Nebyl tam absolutně žádný režim. Jediným řešením byla úprava životního stylu. Za 14 dní bylo po problémech, chlapec začal normálně snídat, obědvat a večeřet. Bohužel, takový režim hodně dětí nemá. ¨

David Kasal.Obézní kojenci se dřív rodili jen diabetickým matkám. To už zde neplatí?
Na jednu stranu říkáme, že jsme desítky let za státy západní Evropy, ale na druhou stranu se špatně nemáme. Péče o novorozence je v naší republice na špičkové úrovni novorozenecká úmrtnost je pouze 2,7 promile, a tím se řadíme mezi první tři státy na světě. Minimálně patnáct procent novorozenců má i díky stravování matek a skvělé gynekologické péči přes čtyři kilogramy dřív to byla rarita, nyní je to běžné. Je to tím, že o maminky je pečováno, mají vitamíny navíc, které by ani brát nemusely. Bohužel, s vyšší porodní váhou souvisí i úbytek klasických porodů císařských řezů přibývá. Když jsem začínal, bylo to osm až deset procent. Nyní v Chrudimi máme 26 procent operačních porodů. Nerad bych se dožil toho, že žena nebude vědět, jak se přirozeně rodí. Pro růst dětí stále platí zlaté pravidlo, jak má dítě prospívat do půl roku se má porodní váha zdvojnásobit, do roku ztrojnásobit. U nás se snažíme o to, aby maminky kojily a vytváříme jim pro to vhodné podmínky. Všechny sestry mají kurz laktačních poradkyň, máme status „Nemocnice přátelská ke kojení", a to už od roku 1998. Při kojení přistupujeme ke každé mamince individuálně. Daří se nám to, že maminky odcházejí ve velké většině domů připravené ke správnému kojení. Přesto existují i kojené děti, které jsou schopné se přejídat. Maminky si mylně jejich pláč vysvětlují tak, že má miminko hlad a někdo jim řekne tak mu dejte na noc kaši. K obezitě mohou přivést své děti i maminky, které samy nepřijímají normální stravu, třeba jedí mnoho sacharidů. Ostatně obézních maminek přibývá, není výjimkou, že jdou rodit se 150 kilogramy hmotnosti. Vlivů na obezitu dětí je mnoho, jsou i takové, které váží v roce patnáct nebo osmnáct kilo.

Maminky si hodně zdravotních obtíží konzultují po internetu. Neuškodí spíše, než aby pomohly dítěti?
Nevidím problém s webovými stránkami, na kterých na otázky odpovídá odborník. Ostatně já jsem po dobu pěti let takovou práci vykonával, byl jsem k dispozici dvanáct hodin týdně na telefonu i na internetu.

Existují i maminky, které vyznávají alternativní životní styl a odmítají klasickou léčbu včetně očkování dětí. Nebo chtějí rodit doma. Jaký na to máte názor?

Očkování je doménou kolegů na obvodech, nicméně užitečnost očkování je prokazována již několik desítek let a zachránila množství životů. I u nás v okrese máme ženy s alternativním přístupem. Já osobně nerozlišuji medicínu klasickou a alternativní, dělím ji na dobrou a špatnou. Vždycky by měl vyhrát zdravý rozum. Naše společnost je hodně ovlivněna médii, tím myslím hlavně televizi nebo sociální sítě. A maminky jsou potom schopny ledacos zkoušet a neuvědomují si, že mohou sobě nebo dítěti uškodit. Jsou určité zásady, co má dítě jíst, aby se správně vyvíjelo. Ale stává se, že se potom ženy u mne v ambulanci baví o tom, že jejich sedmiměsíční mimino snědlo knedlík s omáčkou anebo sekanou. To je naprosto špatně.

A co alternativní porody? V současné době se o nich hodně hovoří. Měla by mít žena na výběr?
Je to paradox, ale stává se, že u maminek, které chtějí rodit doma, nebo jinak alternativně, se porod často zkomplikuje a musí se ukončit tzv. „Císařským řezem", jinak by byl mozek dítěte ohrožen nedostatkem kyslíku.

Z hlediska novorozence je domácí porod rizikový a je krokem zpátky v péči o novorozence, a z tohoto pohledu jsem proti domácím porodům. Z hlediska možnosti výběru ženy nejsem kategoricky proti porodům v domácím prostředí, ale nesouhlasím s tím, že případné následky platíme všichni. Jestliže mám nějaké právo, musím mít i povinnost. To, že si bude někdo opakovaně rodit doma a bude k němu jezdit záchranka nebo létat vrtulník, proč by to měl platit stát tedy, my, všichni? Každý je zodpovědný za své činy.

Co se týče dalších alternativ v léčbě, třeba při alergii lze obtíže zmírnit alternativní stravou nebo bylinkami. Maminkám ani nic jiného nezbývá. Do spektra léčby to patří, ale nemělo by to být vyhraněné. Život je pestrý.

David Kasal, primář Dětského oddělení Nemocnice Chrudim.Co říkáte na léčbu konopím?
Vzhledem k tomu, že účinkuje, mělo by být konopí přístupné. Je potom na správních orgánech, aby nastavily určité mantinely zabraňující zneužití omamných látek, které konopí obsahuje.

Dětské oddělení poměrně často řeší případy požití alkoholu. Opíjely se děti o letních prázdninách?

Ono to není jen o prázdninách, ale abych odpověděl, v červenci a srpnu k nám bylo dopraveno asi šest nešťastníků. Podle statistiky jsme za pět let ošetřili 76 dětí s intoxikací alkoholem. Nejvíc měla šestnáctiletá dívka, a to 3, 48 promile. Byla v bezvědomí a podchlazená, předtím se opila se spolužáky, zatímco jejich rodiče seděli na sdružení přátel školy.

Máte nějaké pijácké recidivisty?
Ne, já se obávám, že naše případy jsou jen špička ledovce. Opilých dětí je podle mých zkušeností hodně, a když už k nám někoho přivezou, je to už ze strachu, protože jde už o bezvědomí. Aby dítě přivezli rodiče sami, se většinou nestává snaží se to ututlat. To, co se odehrává doma, bych nazval hazardem se životem. U bezvědomí může dítě kdykoliv vdechnout zvratky a následky jsou pak tragické.

Objevují se mezi dětskými pacienty i ti, kteří požili drogy?
Vždycky v případě, že přijmeme opilého pacienta, provádíme testy na drogy. Ve dvaceti až třiceti procentech případů tam jsou většinou je to marihuana, méně často to jsou tvrdší drogy. Naštěstí se nenacházíme v lokalitě, kde jsou drogy velkým problémem.

Dětské oddělení je v Chrudimské nemocnici a.s. zřejmě poslední, které čeká na rekonstrukci. Kdy se jí dočká?
V roce 2005 byla celá budova kompletně zrekonstruována, ale naše oddělení bylo opraveno jen částečně v roce 1993. Máme 1600 až 1800 hospitalizovaných dětí ročně a 700 maminek. Pro ženy je tu jedna sprcha, jeden záchod. To by přitom mělo být na každém pokoji. V části oddělení nám zatéká okny, díky sponzorskému daru jsme část vyměnili za nová, ale stále nejdou některá stará okna otevřít. Rekonstrukci potřebujeme a budu věřit, že se na ni peníze najdou. Příslib už je.

Ještě, než se rozloučím s poděkováním za rozhovor, nám prozraďte, jak jste se dostal ke svému oboru?
Neplánovaně. Hrál jsem fotbal, snil jsem o sportovní medicíně a ortopedii. Když jsem byl v šestém ročníku, tehdejší primář dětského oddělení Chrudimské nemocnice Vojtěch Němeček mi nabídl místo. Byl jsem nakonec vděčný, protože jsem měl původně zajištěné místo v Pardubicích, ale tam mi místo v poslední chvíli „vyfoukl" kolega a já o tom nevěděl.

Těsně před nástupem ale na mě čekalo velké a osudové rozhodování. Ve Fakultní nemocnici v Hradci králové jsem si na konci studií přivydělával na interní a metabolické JIP, šlo o 120 hodin měsíčně. Nabídli mi tehdy místo. Bylo to těžké rozhodnutí a toho, že jsem odešel pracovat do Chrudimě, jsem nikdy nelitoval. Pediatrie je pro mne srdeční záležitost a baví mě. Děti jsou schopné dávat neuvěřitelnou energii těm, kteří s nimi pracují.