V sobotu 13. února tento osmadvacetiletý muž zavítal do Vítějevsi, aby místním na besedě ukázal, že se s následky vážného zranění dá bojovat třeba sportem. „Když mi bylo patnáct, tak jsme s kamarádem šli z fotbalového tréninku. Vyrazili jsme za setmění a měli jsme smůlu. Řidič předjížděl jiné auto a smetl nás. Kamarád na místě podlehl zraněním. Já měl to štěstí, že mě, podle mého názoru s malými následky, transportovali do nemocnice. Tam následovalo klasické kolečko ARO, JIPka, rehabilitace. Nevěděl jsem, co se děje," popsal zlomový okamžik svého života Jan Tománek.

Zpočátku doufal, že začne zase chodit a bude moct hrát fotbal. To se mu naneštěstí nesplnilo a on zůstal upoutaný na vozík. S nepřízní osudu se vyrovnal po svém. Začal se věnovat sportu, na který potřebuje ruce, ne nohy. Zpočátku jezdil na speciálním vozíku jen pro radost a kvůli tomu, aby si něco dokázal.

„Chtěl jsem být samostatný a zvládnout se o sebe postarat. Postupem času se pro mě sport stal drogou. Je to možnost posouvat své limity. Proto jsem se začal věnovat 
i dalším sportům," říká český reprezentant v handbiku. K jízdě na tříkolovém stroji, na kterém se „šlape" rukama, si přidal ještě triatlon a lyžování.

Ročně podle svých slov trénuje asi 600 hodin. Na handbiku za dvanáct měsíců zvládne 10 000 kilometrů. Kromě toho ještě na cestách spolyká kolem 2000 kilometrů na speciálním vozíku, který používá při „běžeckých" disciplínách. Do toho ročně trénink zpestří 150 kilometry plavání. A aby toho nebylo málo, tak si přidal studium vysoké školy.

Publikum zaplnilo tělocvičnu a po skončení povídání Jana Tománka zavalilo dotazy, na které mu ještě desítky minut po skončení oficiální části odpovídal. „Je to machr. Líbí se mi, že se nevzdal. Maká, studuje, do toho si najde čas a přijede i sem k nám. Je dobře, že jeho příběh slyšely děti. Kdo jiný by pro ně měl být vzorem," shrnul své pocity jeden z přítomných.

Morální nadstavba

Nápad na uspořádání besedy byl spontánním nápadem bývalého žáka. „Zdejší základka ve mně zanechala dobrou stopu. Řekl jsem si, že Honzův příběh má morální nadstavbu a že bych ho dětem ze školy rád představil. Myslím, že se to podařilo. Celá škola se do projektu zapojila. Žáci i učitelé táhli za jeden provaz a na výsledku to bylo vidět. Jsem moc rád," sdělil Lukáš Urban. Podle Simonky Janků z místní základní školy se na organizaci besedy aktivně podílely i místní děti, které malovaly plakáty, pozvánky a pro přítomné si připravily i úvodní taneční vystoupení.