Městy pochodovaly lampionové průvody, kladly se věnce, zněly revoluční a budovatelské písně, ve všech pádech se skloňovalo jméno vůdce bolševické revoluce Vladimíra Iljiče Lenina. Ty doby jsou naštěstí nenávratně pryč.

Před čtvrtstoletím byl listopad už o něčem jiném. Východní blok i „pevná hráz socialismu" se pomalu ale jistě rozpadaly. V létě roku 1989 zaplavili Němci opouštějící někdejší Německou demokratickou republiku ambasádu Německé spolkové republiky v Praze, aby ve své pouti za svobodou pokračovali dál přes Maďarsko do Rakouska. V naší metropoli po nich zůstala fůra bezprizorných trabantů a wartburgů. Podepisovalo se Několik vět, v nichž byl jasně formulován požadavek změn a svobodné a demokratické diskuze o stavu naší společnosti. Devátého listopadu padla nechvalně proslulá berlínská zeď a v socialistických státech, které byly přes čtyřicet let v područí Sovětského svazu, to vřelo…

Málokdo ale asi tušil, jaké obrátky nabere dění u nás. „Rozbuškou" se stal brutální zásah bezpečnostních složek proti pokojně manifestujícím studentům na pražské Národní třídě 17. listopadu. „Vzpomínám si, jak jsme dění u nás doma sledovali z tehdejšího západoberlínského Neuköllnu, kde jsme podepisovali smlouvu o partnerství," řekl nedávno Orlickému deníku Pavel Sedláček, v té době předseda Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí. „Do tehdy ještě Západního Berlína jsme odjížděli ze socialistického Československa, domů jsme se vrátili těsně před generální stávkou a všechno bylo jinak. V pondělí ráno jsem se sešel s představiteli Občanského fóra v Ústí a věcně jsme jednali o přípravě manifestace na náměstí," dodal.

Železná lady či Hlas Ameriky

Na náměstí pak přišlo kolem devíti tisíc lidí, na improvizovaném pódiu vystoupila řada diskutujících. Následovala další setkání lidí v kulturním domě a divadle. „Ono bylo jasné, že se musí něco stát, kácel se celý východní blok, a to hlavně díky politice amerického prezidenta Reagana, ´Železné lady´ Margaret Thatcherové, papeže Jana Pavla II. ale i pana Gor- bačova. Lidé, kteří chtěli opravdu vědět, co se děje, tak to věděli. Poslouchaly se takzvané štvavé vysílačky: Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, i na venkově se podepisovalo Několik vět. Vzpomínám si také na jednu z Antidiskoték hudebního publicisty Jiřího Černého, ta byla, tuším, v září 1989 v ústecké Malé scéně. Na ní se na téma Několika vět a toho, proč je Jiří Černý podepsal, mluvilo hodně otevřeně. Korunu všemu pak ještě nasadil proslulý, sice neveřejný Jakešův projev, který se nakonec poměrně rychle dostal mezi lidi. Chechtat se tehdy musel snad každý," říká dnes sedmapadesátiletý pamětník z Ústí…

Na sametovou revoluci zavzpomínali lidé na řadě míst regionu. Někde se konaly větší organizované vzpomínky, které doprovodily kulturní programy, jinde se lidé sešli neformálně, aby třeba jen zapálili svíčky, zavzpomínali a podebatovali o tom, co naší společnosti přineslo pětadvacet let svobody. Jak nakonec připomněl v naší pravidelné sobotní „víkendové porotě" Pavel Strnad z Králík: „Čtyřicet let komunistického marasmu jsme ještě úplně neodčinili, ale na dobré cestě určitě jsme."