V Muzeu loutkářských kultur se mezi tím uskutečnil program nazvaný Loutky a my, při kterém měli účastníci příležitost setkat se s významnými legendami českého loutkářství Františkem Vítkem a Věrou Říčařovou, kterým je zasvěcena současná sezónní výstava.

Věra Říčařová (VŘ) vystudovala keramickou školu v Bechyni a poté byla přijata na AMU v Praze. František Vítek (FV) se vyučil řezbářem v roce 1948. Odešel do pohraničí, protože jeho mistr v této době nesměl zaměstnávat lidi. Postupem času se stal technikem a konstruktérem loutek v brněnském divadle Radost.

Oba se sešli v nově založeném Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové, dnešní Divadlo Drak, kdy jejich hluboké přátelství bylo nakonec završeno sňatkem, stalo se tak v roce 1967. Chrudimský deník proto přináší rozhovor s oběma loutkáři.

Loutkových divadel a představení už máme stovky. Jak se díváte na jejich moderní podobu?
VŘ: Moderní loutkáře skoro neznáme, jen výjimečně se nám podaří něco vidět, zdá se mi ale, že jsou dnes někdy spíš vidět lidi, než loutky. Ale věříme, že jsou dobří.

Vy tedy upřednostňujete samotnou loutku?
VŘ: Loutku jsme chtěli vyzdvihnout a dát jí tu vážnost, kterou měla kdysi. Byla to persóna. Za první republiky se mimo jiné trochu šišlalo pro děti. Začaly se dělat mimo jiné miloučké věci pro malé diváky. Chtěli jsme to zrušit a vrátit Kašpárka, který by byl trochu zlý a drzý, ne jenom roztomilý chlapeček, který mluví hezké řeči. František měl rád mechaniku, zkoušel různé formy výrazů. I v jazyku jsme hledali zkratku i nový způsob, jak se vyjadřovat.

FV: Podle mě nejde ani tak o formu, jako o úctu k loutce. Vracíme se k loutkovému divadlu, které se v rodinách předávali z otce na syna a ve dvou lidech zvládli odehrát celé představení. Mluvím o naší úctě ke starým loutkářským rodinám.

V rukou jste už museli mít stovky loutek, máte nějakou nejoblíbenější?
VŘ: To se nedá takhle říci. Nemám žádnou oblíbenou, vezmu si do ruky jednoduchou hračku a jsem ráda, že si s ní mohu hrát. U každé hry mám své oblíbence, ale žádná konkrétní nad nimi nepřevyšuje.

FV: Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Možná loutky ze hry Piškanderdulá, které nám zachránily naši existenci, těm vzdávám čest.

Každý herec, potažmo loutkář, do svého oboru přidává svoji vizi, jaká je ta vaše?
VŘ: Chtěli jsme dojít k jednoduchému výrazu. Nechtěli jsme nic patinovat, ani si na to hrát, chtěli jsme zkusit takovou zevnitř ven pravdu. Lákalo nás používání různých mechanismů třeba loutka, která by je měla všechny, nebo naopak panák téměř bez ničeho. Pořád nás to těší a zajímá. Chtěli jsme spojit Františkovu sochařinu a moje herectví a zkoušet, kde se to protne. Kde už nebude mechanicky navázaná loutka a zase naopak, kde bude sám panák hrát, aniž by k tomu potřeboval herce. Takhle jsme to chtěli prolínat. Loutkový svět je nekonečný a věřím tomu, že se prostřednictvím loutky dá říci i to nejvážnější.

Lukáš Vaníček