Jen je třeba odpustit peprná slova, která PETR FIALA používá často, avšak bez hanlivého přídomku. Spíše jen k přesnému označení věcí, které ho potkávají.

Hrajete už skoro třicet let. Změnilo se něco za tu dobu?
No jasně. Když jsme začínali, tak jsme vůbec neuměli hrát, teď už trošku umíme. Předtím jsme byli rádi, když jsme zahráli sedm písniček od začátku do konce. Bylo to příšerný, styděli a báli jsme se. Taky byl komunismus, což byl pěknej průser. Takže všechno se změnilo k lepšímu. Děláme, co nás baví a užíváme si to. Máme v plánu vydržet ještě dvacet, pětadvacet let.

Co si řeknete po koncertu teď a co jste si říkali tenkrát?
Ze začátku jsme byli strašně zodpovědní, poctiví, hádali jsme se o chyby a vyčítali jsme si spoustu věcí. Teď si to jenom užíváme. Máme dohodu, že si hned po koncertě nic nevyčítáme. Když tak druhej den v klidu. Většinou stejně už nikdo chyby nedělá, protože i cvičená opice se to za tu dobu naučí. A když se tak stane, tak všichni máme škodolibou radost a pobaví nás to. Všecko se změnilo do takového jakéhosi klidu a porozumění a nadhledu.

Co pro vás znamená být na jevišti? Po jednom koncertu jste se ženil přímo na pódiu.
Je to takové přechodné bydliště. Člověk si vždycky musí dát pozor na to, co si vlastně přeje. Ono se ti to pak může vyplnit. Když jsem byl malej, tak jsem se chodil do kulturáku dívat na Banjo Band Ivana Mládka, na Špinarku a na Katapult a strašně jsem jim záviděl a říkal si: Jaký to asi je? Teď už to vím. A je to fakt strašně dobrý. Nemáš tam žádný stres. Ten byl ze začátku, když to člověk neuměl a bál se, aby to neznělo divně. První dva nebo tři roky, co jsme vešli ve známost, jsem dělal miliardy rozhovorů. Já jsem v každým rozhovoru říkal: „Dělejte to taky, to je jako Gé, Cé, Gé. Sem tam a moll, čtyry kila, to nic není, to je paráda, užijte si to. A pak jsem pochopil, že to je marný, že na těch pódiích jsou ty zmetci, kteří tam mají bejt.

Kolik rozhovorů tedy uděláte tak za měsíc a jaká je ta nejpitomější otázka, kterou můžete dostat?
No tak nejčastěji se opakuje: Co je Mňága a Žďorp? Jinak to neřeším. Beru to jako službu kapele. Dělám jej upřímně, otevřeně, nic nemlžím a podstatě jsem jako fakt vždycky říkal: „Hrajte taky, je to zábava. Co se mě zeptáš, já odpovím. Nemám žádný problém." Lidi mi říkají: „Já ti pošlu seznam otázek." Mně to je u prdele. Když se mě někdo zeptá, já mu rovnou odpovím. Nemusím si pamatovat, co jsem kde lhal, protože jsem všude řekl, co jsem zrovna cítil. Jsem v klidu a to je výhoda.

Jak vnímáte sociální sítě ve spojení s fanoušky?
To je úplně stejný jako auto. Prostě tě někam odveze a zároveň na druhou stranu je denně několik mrtvých vinou aut. Mám pár pravidel, který dodržuju, protože se nechci zamotávat se zmetkama, který se nepodepíšou a do všeho rejou. Vůbec mě to nezajímá. Nikdy se nezúčastňuji žádných diskuzí, nikdy nereaguju na negativní věci. To neznamená, že potřebuji jenom pozitivní reakce. Když někdo napíše že byl blbej koncert, tak to je v pořádku, to je jeho názor. Lidi vlastně potřebují jakousi náhradní komunikaci, protože je pro ně z nějakého zvláštního důvodu těžký se bavit z očí do očí. Já se raději bavím takto, ale zároveň je to možnost oslovit strašnou spoustu lidí, se kterými takhle mluvit nemůžu.

Inspirovali vás diskuse na internetu k něčemu?
Byl jsem prosinec, leden, únor nemocnej, tak jsem na tom pořád seděl. Večer jsem psal, co jsem zažil přes den. Byla to prdel a lidi pak říkali: „Udělej z toho knížku." Tak jsem ji udělal.

To si vyžádali fanoušci?
V podstatě jo, chtěli to mít po kupě a sami si to zaplatili. Já jsem to zorganizoval. A je skvělý, protože nepotřebuješ žádný firmy nebo sponzory. A je to i dobrá zpětná vazba, protože kdyby to nikdo nechtěl, tak to prostě neudělám a nebudu mít doma v obýváku dva tisíce knížek.

Vaše poslední album také podpořili fanoušci a vy jste kvůli tomu mohli jet do Číny a natočit tam CD. Jaký je váš nejsilnější zážitek ?
Nejsilnější zážitek mám na čínské poměry z maličkého města. Má čtyři sta tisíc obyvatel. Fakt jsme tomu říkali vesnice. Nachází se v horské oblasti a my jsme tam s kamarádem odletěli, když jsme skončili nahrávání. Půjčili jsme si kola a jezdili po vesnicích ztracených v pralese.

Popište prosím to místo.
Člověk jede třeba dvě hodiny v džungli po uzounkým chodníčku a teď nějaká vesnička. Rýžová políčka a staří lidé. Najednou ti dojde, že ti lidi zažili Mao Ce-tunga. Tu pohromu. A s těmi lidmi jsme se bavili, i když oni neuměli anglicky a my čínsky. Přesto nám dali vodu.

Měli jste nějaký cíl?
Jeli jsme a dojeli na takovou čajovou plantáž asi dvacet kilometrů do takových šílených kopců a zpátky jsem z těch šílených kopců frčeli bez zastávky na starých, žlutých kolech, který jsme si půjčili asi za deset korun. A to jsem fakt měl absolutně boží pocit, protože jsem byl v takovým koutě světa, kde jsem nikdy nebyl. Úplně naproti tomu, kde bydlím. Nikdo nevěděl, kde jsem, ani já jsem to pořádně nevěděl. S kamarádem jsme si říkali: „Ty vole, tady musíme zůstat." Přetáhli jsme pak víza asi o den a pak jsme se vrátili do reality samozřejmě. To bylo pro mě nejhezčí, protože jsem jel na kole celý den, byl jsem úplně spálený. Nádhera.

Neumíte čínsky a vesničané neuměli anglicky. Jak jste se tedy domlouvali?
Tak, ruce nohy a třeba kámoš, se kterým jsem tam byl, tak je pivař a nechtěl dále jet bez piva. Tak jsme tam obcházeli garáže. V jedné pili pivo, tak jsme řekli: „Toto potřebujeme, toto potřebujeme." a oni samozřejmě rozumí. A jinak třeba v Pekingu byli taxikáři, kteří fakt neuměli nic. Na ambasádě nám nakreslili dva obrázky, jedno byla adresa do studia a na druhým byla adresa na ambasádu zase domů. Tak jsme nasedli do taxíku, ukázali jsme obrázek, borec vůbec nerozuměl. Tak jsme zkusili anglicky. Nakonec jsme se vždycky dostali, kam jsme chtěli a všechno vždycky fungovalo, to je prostě vtipný. Stejné to bylo i při cestování na kolech. Lidé se nám snažili pomoc. Bylo to milý.

Co byla první věc , kterou jste udělal po návratu z Asie?
Strašně jsem se smál, protože jsem přijel do prdelákova, kde jsou všichni nasraní, mrzutí, mají pocit, že po nich furt někdo jde, že jsou strašně chudí a přitom mají úplně všechno. Pořád žijí v nějakém stresu a problémech. Je to strašně legrační. Tam ty lidi fakt nemají nic. Žijou z desetikoruny na den. Tady lidi furt řeší… To je problém…

Srovnáváte to s Čínou?
My jsme přiletěli do Prahy na letiště a s mým velkým kamarádem jsme se podívali na pražský letiště a byli jsme fakt zlomení v pase. „Ty vole dobrá vesnička, že?" Třeba v Hongkongu, to byla megapole a pak já přijedu domů. Bydlím v Zubří, takové díře, a tam mně borci řeknou, ti tupani v garáži. „Proč jezdíš do takové prdele?" A já jim řeknu: „Ne, ne, ne, to my tady jsme v té prdeli. Já jsem právě byl někde, kde to dejchá, kde to prostě žije, kde se to děje, kde něco vzniká." A je to fajn. A teď my tady žijeme jak idioti. Když sedím v hospodě a vidím český zprávy, tak to je fakt souboj nedospělých, malých pinďourů. Nebo tady přijdu a vidím, že nějaký chlap má na značce na autě OV111. To je tak mimo mísu, to vůbec nemá cenu řešit. Takže jsem se vrátil a smál jsem se, dlouho jsem se smál. I sám sobě samozřejmě.

Jaké je vaše přání pro kapelu do dalších let, abyste se mohli smát a dělat takovou show, jakou jste předvedli v Litomyšli?
Nad vodou nás drží písničky. Děláme každé dva roky desku, i když se třeba cédéčka neprodávají. Je to asi nějaký přežitek, nebo nevím, jak bych to nazval.

Proč je tedy vydáváte?
Pro mě a myslím, že i pro ostatní to je důležitý. Je to prostě pořád naše výpověď a chceme, aby to bylo dobré, i když se tím živíš a má to nějaký komerční dopad. Minulý rok jsme vydali tu Čínu a chystáme další desku. Napsal jsem šestnáct sedmnáct písniček, protože jsem trošku grafoman a furt se tím zabývám. Tři čtyři jsou fakt dobrý, zbytek se nějak vytřídí. Takže další desku uděláme někdy… Jsme starší, budeme mít třicet let. Tak si to můžeme dovolit.

Dokázal jste si natipovat ty největší hity, který vaši posluchači chtějí?
Někdy jo, ale většinou ne. Vsadili jsem mnohokrát na deset. Dobrá byla třeba písnička s kufrem a se ženou. Mysleli jsme si, že to bude fakt megahit. Absolutně to nikoho nezajímalo. A pak si pamatuju, že jsem jednou, to už je hrozně dávno, byl v nějaký těžkým, temným období a udělal jsem fakt úplně z prdele, zhulenej jak pytel, ve zkušebně parodii na naši kapelu. Chtěl jsem ji pobavit, tak jsem udělal parodii na Mňágu. Vlastně Písničku pro tebe a borci říkali: „To není špatný." Říkám: „To je vtip." A byla z toho taková rádiovka. Takže to neodhadneš. Ale když se podaří… Bavil jsem se třeba s lidma, co dělali pro Neckáře Půlnoční. To byla písnička, kvůli které jsem několik dní nespal.

Proč?
Protože se mi to strašně líbilo. Pořád jsem brečel. Seděl jsem ve tři ráno u kompu, sluchátka a brečel jsem. To je krása. Teď už mě to přešlo. A pak jsem mluvil s Václavem Neckářem a jeho bratrem. A ten říkal: „My celou tu dobu, co frčí ta euforie, my děláme tohle… (kroutí hlavou) My tomu nerozumíme a je to jedna písnička a najednou jsme vstali z hrobu." Upřímně řečeno, už jsou v něm zas, ale na druhou stranu, takhle to u hitů má být, že to všechny úplně zmasakruje a pak na to všichni zapomenou. A zase se vynoří jinej blouma, kterej ani neví, co udělal. Dž dž dž a všichni říkaj, ty krávo. Takže to je na tom to hezký.

Dřív se říkalo, že Mňága je taková depresivní skupina a ve stejném duchu má texty. Souhlasíte s tím?
Jo, tak já jsem si dřív myslel, že život je na ho…, že sebevražda je fakt dobrá věc.

Ale když vás člověk vidí na koncertě, jak si to užíváte, děláte megashow, bavíte lidi, tak člověk nemůže říct, že to je depresivní.
No teď už ne. Já jsem se před deseti lety zamiloval, pochopil jsem, jak to všechno funguje. Pomalu jsem se k tomu dostal a propracovávám se k tomu sám za sebe. Schovávat za vztah se nedá. Vždycky jsme tu každý sám za sebe. Ale dřív jsem byl fakt totální depkař. Vždyť si vem jenom Hodinový hotel. To je hrůza. Já se přiznám, že když jsem měl takový to obrácení se ze tmy na světlo, tak jsem dva tři měsíce na koncertech zpíval: Svět byl hodinový hotel.., ale přišlo mi to trapný, že je to moc okatý.

Co vy a Litomyšl?
Tak Litomyšl máme rádi, protože do Kotelny jezdíme celou dobu. Hráli jsme tady i na Majálesu a spali v takovým internátu. Pamatuji si na táborák. Jednou jsme dokonce hráli i ve Smetanově domě, to bylo úplně absurdní. Hrávali jsme i v Hrušové nebo v Mejtě. Tady všude okolo to máme fakt projetý. Litomyšl známe velice dobře, náměstí je samozřejmě skvělý.

Vracíte se sem rádi?
Jo, jasně. Známe tady ty „picérky" a celý ten bordel…