Před vrcholným představením večera s názvem Korekce, které na nádvoří zámku odehrála pražská taneční skupina VerTeDance, se skatepark v nedalekém zámeckém parku ocitl v obležení tanečníků souboru Prozatím. Herní prvky jim poskytly netradiční kulisy i příznivé podmínky k taneční improvizaci. Prezentované choreografie i způsob jejich provedení zaujaly diváky svým pozoruhodným emocionálním nábojem. „Hodně našich studentů už máme na taneční konzervatoři Duncan centre, což nás těší," říká lektorka tanečního oboru Alena Hofmanová Pírková.

O závěrečnou tečku za letošním Skorofestivalem se v sobotu postaraly mladé regionální rockové kapely.

Mým snem je stát se zdravotním klaunem

Soubor Prozatím zatančil při Skorofestivalu ve skateparkuChoceň – Je výraznou osobností tanečního souboru Prozatím při zdejší ZUŠ. Pavla Neuhöferová se po maturitě na konzervatoři Duncan centre, kde v současnosti odmaturovala i její sestra Eva, vrhla na pantomimu a nebrání se ani divadelní improvizaci. Na Skorofestivalu vystoupila s etudou „Jeli bo cafe?".

Byla to pro vás jasná volba, věnovat se tanci profesionálně?
Vlastně ano i ne. Tančila jsem od malička a vždy někde vevnitř věděla, že chci, aby tanec provázel můj život. Jen jsem ještě netušila jak. Po studiu na gymnáziu už bylo jasno a mým snem se stala konzervatoř Duncan Centre. Tam se mi otevřely nové obzory a já přičichla i k divadlu, mé další velké lásce. A bylo vymalováno, nová životní etapa začala.

Čerpáte pro divadelní ztvárnění z tanečních zkušeností?
Teď chodím prvním rokem na HAMU v Praze na obor Pantomima a nonverbální divadlo. Takže jsem začala tanec používat úplně jiným způsobem a snažím se hledat cesty, které jsou pro mě hlavně moc hezké a příjemné.

Co vám přináší pantomima navíc oproti scénickému tanci?
Je to pro mě něco nového. Scénický tanec je více abstraktní a vyžaduje, aby s tou látkou člověk jinak pracoval, cítil, jinak ho to formuje. Mě přišlo jako hezká výzva, jít na to opačnou stranou, zase po těch konkrétních věcech. A jak se mi pak bude líbit a dařit to propojit.

Jak se vám hrálo v prostoru skateparku?
Mě se to velice líbilo. Nejdřív jsem z toho měla strach, ale pak mě hrozně pobavilo a nadchlo, udělat si jeviště z U-rampy. Líbilo se mi, jak se diváci točili. Že každé představení mělo svou scénu někde jinde. Takže to bylo zajímavé, jak pro nás tanečníky, tak pro publikum.

Spolupracujete s pardubickou skupinou Pa.le.ťá.ci. Jaká jsou vaše představení?
Pa.le.ťá.ci jsou divadelně improvizační skupina. Improvizujeme slovem i pohybem, je to provázané. Jsou různé formy, se kterými vystupujeme, a spočívá to v tom, že divák jde na představení a vybírá nám nějaká témata, otázky. Takže my ani on dopředu nevíme, co bude.

To se musíte s ostatními dobře znát, aby vše klaplo…
Přesně tak. Řekla bych, že musíme umět dobře se vnímat.

Můžete přiblížit, co je vaším snem?
Mám toho ještě hodně moc, k čemu bych chtěla přičichnout. Chci si rozšířit obzory a zkusit do sebe nasát, co nejvíc věcí, co jen tělo přijme, dokud se dá ještě tvarovat. Protože dělám většinou alternativní představení, tak bych si chtěla zkusit opravdovou činohru, abych zjistila, jak to funguje. Pak bych chtěla ještě rozvinout psychologické a terapeutické směry pomocí tance, divadla a pohybu, na což teď nemám až tolik čas. A takovým mým velkým snem je stát se zdravotním klaunem.