Pomáhala všem, kteří to potřebovali. Z usměvavé černovlásky vyzařuje energie a pohoda. Taková je TEREZIE HURYCHOVÁ.

Jaké je poslání organizace Lékaři bez hranic a jak jste se k ní dostala?

Je to největší mezinárodní lékařská organizace. Lékaři bez hranic pracují na místech zasažených přírodními katastrofami nebo kde jsou válečné konflikty, ale také v projektech, které jsou zaměřené na léčbu nějaké konkrétní nemoci. Jsou v ní lékaři a zdravotníci z celého světa. Rozhodujícím momentem byla genocida ve Rwandě v roce 1994. Viděla jsem záběry z uprchlického tábora, kde pracovali lékaři a zdravotní sestry, přála jsem si také tak pomáhat. Nikdy jsem si nemyslela, že se to uskuteční. V Anglii jsem studovala angličtinu a začala jsem se zajímat o Afriku. V roce 1999 jsem odešla do Francie studovat francouzštinu. V té době organizace získala Nobelovu cenu míru, hodně se o ní psalo. To mě přesvědčilo. Zajela jsem do jejich kanceláře v Montpellier a zeptala se, jestli bych jako česká zdravotní sestra s nimi mohla pracovat. Řekli mi, že ano. V roce 2002 jsem jela na první misi. Tím se splnil můj velký sen. Myslím si, že kdybych to všechno neprožila, tak bych asi byla ve svém životě nějakým způsobem frustrovaná.

Kde všude jste pomáhala?

Na první misi v Burundi (2002-2003), kde byla občanská válka, jsme pracovali v místní nemocnici na gynekologicko-porodnickém a na dětském oddělení a v mobilních klinikách v terénu. Pak jsem byla v Afghánistánu na dětském oddělení v nemocnici. Probíhal tam také projekt na léčbu tuberkulózy. V roce 2004 jsem působila v uprchlickém táboře v Čadu. Po tsunami jsem odjela do Indonésie a v roce 2005 jsem se vrátila do Afriky. V Nigeru jsem pracovala v misi na léčbu podvýživy. Poté jsem na rok a půl odjela do Kolumbie, kde řádila gerilová válka. Tam jsme pracovali v džungli. Na poslední misi jsem byla po zemětřesení v roce 2010 na Haiti.

Cítila jste se často v ohrožení života?

Lékaři bez hranic nepracují v bezpečných zemích. Ze začátku jsem si strach ale nepřipouštěla. V Burundi se často střílelo, na naše městečko útočili. Jednou nám v kuchyni vybuchl granát. Evakuovali nás na tři týdny do hlavního města Bužumbura. V Afghánistánu nám zastřelili pět kolegů, když se vraceli z projektu, kde léčili tuberkulózu. Celá mise proto byla uzavřená.

Máte určitě řadu vzpomínek…

Těch je hodně. V Burundi za mnou přišla jedna žena a říkala mi, že jejího muže kvůli dluhu za léčbu nechtějí pustit z psychiatrické léčebny domů. Dala jsem jí peníze pod podmínkou, že za mnou s manželem přijede. Jednou v šest hodin ráno někdo klepal na dveře. Přivezla manžela na kole. Jako poděkování mi dala misku fazolí. Bylo to dojemné. V uprchlickém táboře v Čadu mě těšilo, že se všechny děti naučily moje jméno, říkaly Terezía, Terezía. To bylo hrozně hezké. Často jsem s nimi zpívala. Když jsem se pak loučila a naposled projížděla, děti volaly Terezía. Přitom nevěděly, že odjíždím. Brečela jsem v autě. Říkala jsem si, že už je nikdy neuvidím. Příběhů je opravdu spousta.

Co na vaše cesty říkala vaše rodina?

Naši věděli, že jsem si vždycky moc přála dělat tuto práci. Jsme velká rodina, mám ještě čtyři sourozence, tak naši nezůstávali sami. Jinak bych si nedovolila jezdit po světě. Bylo pár momentů, kdy se hodně báli. Volala jsem z mise, že jsme v pořádku, aby byli klidní.

Když je člověk ve světě, stýská se mu. Co vám pomáhalo?

Hodně mi pomáhala muzika. Brávala jsem si s sebou na mise nějaký hudební nástroj. Pokud to bylo možné, tak jsme si s kolegy zpívali a povídali. Když je dobrá parta, tak se vám stýská méně. Nejhorší je, když člověk zůstane sám. Hodně důležité pro mě bylo psát si deník. Když mě něco trápilo nebo se mi stýskalo, tak jsem se z toho vypsala. Chodívala jsem taky běhat.

Co bylo na vašich cestách nejtěžší?

Taková ta bezmocnost. Víte, že pomůžete, ale problém nevyřešíte. Občas máte pochybnosti, jestli děláte dobrou věc. Ale když máte před sebou pacienta, tak už to vůbec neřešíte. V Afghánistánu jsme byli na dětském oddělení. Rodiče přicházeli s hodně nemocnými dětmi pozdě, až když umíraly. Nebyla tam pořádná elektřina. V Čechách bychom je napojili na přístroje. Ale takové vymoženosti tam nebyly. Léčili jsme je antibiotiky a infuzemi. Tam byla hodně vysoká úmrtnost. Těžké byly návraty sem do Čech, hledat cestu zpátky, to svoje místo tady. Říkala jsem si, že jsem prožila něco tak hlubokého a silného, že o tom tady ani nemůžu vyprávět.

Ovlivnila vás hodně práce v zahraničí?

Určitě ano. Ovlivnilo mě i to, že jsem mohla pracovat s kolegy ze zahraničí. Na misích jsem byla třeba s Kanaďany, Holanďany, Angličany, Švédy. Jak pracují, jak jsou profesionální, to pro mě bylo obohacení. Jako česká zdravotní sestra jsem měla někdy pocit podceňování se. Zjistila jsem ale, že na tom nejsme vůbec špatně. Jsme hodně praktické.

Plánujete ještě další mise?

Teď zatím žádnou cestu neplánuji, protože studuji na univerzitě. Potřebovala jsem se vrátit do českého zdravotnického systému. Měla jsem pocit, že se učím jiné věci a trochu ztrácím na odbornosti, co se týče západní medicíny. Návrat byl pro mě důležitý. Zjistila jsem ale, že v nemocnici můžu pracovat dál.

Vrátila byste se do některé ze zemí, kde jste působila?

Přemýšlela jsem o tom. Hrozně ráda bych věděla, jak vypadá uprchlický tábor v Čadu, jestli už se uprchlíci mohli vrátit do Dárfúru. Strašně ráda bych viděla bývalé kolegy z Burundi, se kterými jsem pracovala. Díky internetu můžeme být v kontaktu, ale času je málo. Už vím, že nemohu psát všem. Vrátila bych se také do Kolumbie.