Společné plenéry a výstavy jsou akcemi, jejichž přínos, zejména pro studenty, je viditelný. Navíc samotné návštěvy u východních sousedů přinášejí jeden zajímavý moment: zatímco pedagogy, kteří časy společné federace dobře pamatují, překvapí máloco, pro mladé české umělce má třeba už jen samotná slovenština exotický nádech.

Po každé
 vydařené akce

Na hodnocení „slovenských misí" stačí vedoucímu uměleckých oborů ústecké školy Jaroslavu Habrmanovi chvilička. „To jsou vždycky vydařené akce. Zásadní jsou z našeho pohledu společné plenéry, letos pořádané na Slovensku už poosmé. Jejich výstupem jsou společné výstavy obou škol. V těchto dnech končí její prezentace v Prešově, v únoru ji představíme u nás," hovoří o nejbližší česko-slovenské akci. Spojovník mezi názvy obou republik je již bezmála dvacet let pravopisně zcela správně.
Vztah Jaroslava Habrmana ke Slovensku je, z pohledu dospělé české generace, typický. „U mě neexistuje jazyková bariéra, cítím se tam skoro jako doma, v prešovské škole máme spoustu přátel. Když jsem byl mladší, tak to byl můj oblíbený turistický cíl," říká, ale přidává jednu zajímavost, kterou už se každý z Čechů pochlubit nemůže: „Na dokreslení vztahu ke Slovensku, musím dodat, že moje dcera se letos vdala za hocha, jehož otec pochází z Prešova."

Dělení státu? 
Jinak to nešlo

Porovnávat české a slovenské školství si zkušený pedagog netroufá. Přichází ale s postřehem pro mnohé možná překvapivým. Týká se masivního přílivu Slováků na prestižní české školy. „Je zajímavé sledovat, jak slovenští středoškoláci touží dostat se na české vysoké školy," pozoruje Jaroslav Habrman trend posledních let.
V obligátní otázce, zda bylo rozdělení federace správným krokem, má akademický malíř po dvacetileté odluce jasno: „Myslím si, že v té době to bylo jediné možné řešení. My jsme o to nestáli, ale mnoho Slováků ano, protože byli přesvědčeni, že bez nás se budou mít mnohem lépe a budou svobodnější. Teď už si nemáme co vyčítat, takže vzájemné vztahy mohou být mnohem lepší, než by byly při společném soužití."

Bodují i v módní soutěži

Ústečtí umělci, kterým Jaroslav Habrman šéfuje, nejezdí pouze malovat Vysoké Tatry, ale také porovnávat svoje schopnosti se slovenskými vrstevníky v rámci mezinárodních soutěží. V tomto ohledu výsledky české výpravy rozhodně stojí za zmínku. Z Módné linie mladých totiž „umprumáci" pravidelně přivážejí medailová umístění, z poslední přehlídky hned dvě první a jedno druhé místo. Jednou z pravidelných účastnic nejen oděvářského klání, ale také uměleckých plenérů, je studentka maturitního ročníku Anna Chrtková. Její vztah ke Slovensku je pozitivně ovlivněn rodinnými kořeny, ty totiž sahají právě do země našich východních sousedů. A tak zná mladá umělkyně, na rozdíl od drtivé většiny svých vrstevníků, Slovensko jako vlastní boty. „Mám zde polovinu rodiny. Takže místa, na kterých jsme během plenéru tvořili, vlastně dobře znám. Ale přeci jen, něco jiného je jezdit na Slovensko s rodiči a něco jiného je jezdit sem s přáteli," vidí pozitiva studijního pobytu.

Bavíme se jinak 
než Slováci

O svém oblíbeném místě nepochybuje talentovaná oděvní návrhářka ani na chvíli, trochu překvapivě to nejsou turisty nejvíce vyhledávané Vysoké Tatry. „Ty mě samozřejmě nikdy neomrzí, protože je v Česku nemáme. Ale moje úplně nejoblíbenější místo na Slovensku je městečko Banská Štiavnica. Jde o hornické město s neopakovatelnou atmosférou, která pořád ještě není tak úplně zkažená návaly turistů," přidává svůj tip. A přichází ještě se zajímavým poznatkem, co se týká porovnání mladé české a slovenské generace. Jsou si podobné, nebo naopak? Podle Anny Chrtkové platí spíše druhá varianta: „My Češi jsme rozhodně rezervovanější, tišší a poklidnější. Možná trochu méně společenští, nebo spíše trochu jinak společenští. Vlastně nám docela dlouho trvalo, než jsme si na jejich hlasitý projev zvykli, a k bližší komunikaci jsme se odvážili až ke konci kurzu."

JAN POKORNÝ