Taneční mistři: Na začátku seznámení byla kanoistika, nikoli tanec

Souběžně vedli taneční kurzy pro pokročilé a manželské páry. Několik let také spolupracovali jako lektoři při výchově svěřenců v Ústavu sociální péče na Žampachu a Hradci Králové. V letošním roce byli městem oceněni za dlouholetou a obětavou práci s mládeží v oblasti tance a společenské výchovy. Při té příležitosti jsem jim položil několik otázek.

Jak dlouho jste se věnovali této činnosti a provozujete ji dál i v současné době?
Výuce tance a společenské výchovy jsme se věnovali nepřetržitě od roku 1983. V roce 2015 jsme vedení základních kurzů předali manželům Motyčkovým. Dnes stále učíme v kurzech pro pokročilé páry a doufáme, že ještě nějaký rok učit budeme. Kromě výuky v tanečních jsme vedli klub společenského tance a sami soutěžně tancovali.

Nabízí se otázka, zda právě tanec nevedl k vašemu seznámení a následnému manželství?
Znali jsme se už před tanečními z kanoistického oddílu. Tančit spolu jsme začali jako kamarádi, a to i v době, kdy každý z nás měl nějakou svou lásku. Na ples jsme šli většinou spolu jen proto, abychom si co nejvíc zatancovali. Tahle posedlost tancem jistě přispěla k tomu, že jsme se po čase stali manželi.

Tak jak jste se dostali k tanci a následně k jeho výuce?
Tancování jsme se věnovali necelé dva roky po tanečních v Žamberku pod vedením tanečního mistra Adolfa Kříže a Evžena Krejčíka, který tam byl na vojně. Tehdy šlo spíše o nácvik předtančení na plesy. K soutěžnímu tanci a výuce v tanečních jsme se dostali až jako manželé s nástupem na lidovou konzervatoř na podzim v roce 1983. Hned ten podzim jsme začali učit v tanečních, tehdy ještě pod patronací manželů Křížových. Jednou z podmínek absolvování konzervatoře bylo i aktivní zapojení v nějakém tanečním klubu. Protože v Letohradu žádný takový nebyl, tak jsme jej týž rok na Vánoce založili a začali soutěžně tančit ve stejné třídě jako naši první žáci. Byli jsme tehdy asi jako učitel angličtiny, který umí tak o dvě lekce víc než žák, ale o to intenzivněji jsme nasávali poznatky na konzervatoři i při soutěžích. Dnes už toho víme mnohem víc a máme spoustu zkušeností, a stejně se občas dohadujeme co a jak učit.

Jak se změnil přístup mládeže ke společenské výchově a tanci od vašich začátků po dnešek?
Návštěva základních tanečních byla a stále je především tradice. Dnes možná více než dříve mnozí potřebují mít tyto základní dovednosti k prosazení se v profesním životě a někteří si to samozřejmě uvědomují. Ostatním to s ohledem na věk dochází až časem, ale to se také až tak moc nezměnilo.

Za tu dlouhou dobu vaší činnosti, máte jistě nějaké nevšední zážitky. Můžete nám některé interpretovat?
Takzvané „veselé příběhy z natáčení"? Určitě máme. S úsměvem vzpomínáme na zahraniční zájezdy s DK OEZ Letohrad do NDR a Polska, hlavně na „napětí" při přechodech hranic a „pašování" dárků pro partnerská města. Každý z autobusu něco dostal: jednu tenisku, pálku na stolní tenis, míčky, tričko, za hranicí se zase věci daly dohromady a byly pak předány jako dárky.
Také pády na tanečním parketu jsou vděčným tématem nebo třeba rozjařený divák, který chce za každou cenu během ukázek na plese poplácat tanečnici po zadnici. Vtipné i dojemné situace nastávaly při výuce mentálně postižených. A pak při cestování.
Cestou na soutěž do Polska jsme zadřeli motor, a tak jsme v Polsku koupili náhradní díly na škodovku (u nás nebyly vůbec k sehnání), přes noc udělali generální opravu motoru, pak jsme tančili soutěž a domů se vrátili utahaní, ale s opraveným motorem.
Veselá byla také poslední soutěž v naší kariéře, kde jsme až při prezentaci zjistili, že jsme doma zapomněli taneční průkazy, a tak místo na parket jsme zamířili načesaní, nalakovaní a nalíčení zpět na nádraží.

Co vaši pokračovatelé? Vychovali jste si nějaké své nástupce?
Samozřejmě, mnozí pokračovali se soutěžním tancem dál a dosáhli vyšších tříd.
Základní kurzy jsme předali Katce a Tomášovi Motyčkovým, kteří začínali u nás v klubu. Stejně tak jako Pavlína Jantačová, s jejímž mužem jsme se potkávali na soutěžích. Tehdy ještě tančil v pražském tanečním klubu. Dlouholetou tanečnicí našeho klubu byla i Mirka Moravcová, která se podílí na výuce v Ústí nad Orlicí.

Speciální disciplínou je soutěžní tanec. Získali jste vy anebo vaši žáci nějaké výrazné úspěchy?
Klub společenského tance Letohrad měl v době činnosti velmi dobré jméno, naše páry se pravidelně umísťovaly na finálových místech v soutěžích. Po tanečních trénovaly zhruba rok, za to pak většinou stihly za necelé dva roky postoupit o dvě třídy výše. Někteří se za Letohrad protančili až do třídy A, pak již následovala jen třída nejvyšší, mezinárodní. To byly výsledky, na které můžeme být hrdí. Každý rok někteří naši tanečníci odcházeli na vysoké školy a my s jsme s dalšími začínali opět „od plenek".

Co si myslíte, má současná mládež ještě zájem o výuku společenského tance, anebo jim stačí nevázaný pohyb v rytmu diskoték.
Za našeho mládí byly také diskotéky a byli tací, kteří do tanečních nechodili. Tehdy i dnes mnohé děti, hlavně chlapce, doslova dotlačí do tanečních maminka nebo jdou jen proto, že jdou kamarádi. A pak je to začne bavit. Vždyť tanec je jedna z nejstarších a nejpřirozenějších forem komunikace. Společenský tanec člověka kultivuje, má řád a pravidla, která podvědomě potřebujeme ve všem. Všichni máme potřebu spojit krásné a estetické věci, jako je hudba, pohyb, kontakt mezi mužem a ženou, společnost stejně naladěných lidí. Diskotéky nejsou pro základní kurzy tance a společenského chování konkurence, je to jiná kategorie. I dnes jdou mnozí na diskotéku, ale i na ples s vědomím, že se jedná o rozdílnou společenskou zábavu.

Myslíte, že je zájem o výuku tance jiný ve velkoměstech a na menších obcích?
I tady se lze odvolat na tradici, protože obecně určitě příliš velký rozdíl není. 
Vladimír Zamazal