Naposledy šla s koněm několik kilometrů pěšky, jen aby potěšila klienty respitní péče Jindra v Litomyšli. Za tu radost v jejich očích to ale prý stálo.

Vaším velkým koníčkem jsou hlavně psi. Kolik jich máte a jak dlouho se zvířatům věnujete?

Zvířata jsem milovala odmalička. Psi mají v mém životě místo už více jak deset let. Teď mám dvě fenky. Jessie jsem si vzala jako štěně z útulku a tu druhou jsem si nechala dovézt z Karanténní stanice Zvolen. Slováci mají zákon, že asi po měsíci mohou psa utratit. Tak jsem Terezce možná zachránila život.

Takže opravdu velký koníček.

Kdo má psa, musí říct, že ano. Jsou to členové rodiny.

Jak jste se dostala k tomu, že s pejsky chodíte na canisterapii? Kde všude pomáháte?

Asi mám nějaké sociálně samaritánské sklony. Canisterapii aktivně dělám skoro deset let. Začalo to článkem v novinách. Uvědomila jsem si, že můj pejsek je přátelský flegmatik, tak proč to nezkusit. Pak už je jen nutné složit canisterapeutické zkoušky a začít se trochu vzdělávat. Začínala jsem v praktické škole v Lanškrouně. Tam jsme provázeli jednu třídu od prvního do pátého ročníku. Bylo fajn sledovat, jak se děti díky psovi více snaží a jsou motivované. Snad jsme jim ulehčili start do života. Pak mi pejsek vážně onemocněl a museli jsme canisterapii ukončit. Velkou radost mi po letech, kdy už pejsek odešel do psího nebe, udělalo zjištění, že jedna z holčiček z té třídy si vyprosila doma psa a ten se musel jmenovat Denny, stejně jako můj pes. S fenkami jsem pak začala navštěvovat Domov pro seniory v Lanškrouně. Občas se účastníme akcí, kde tuhle terapii prezentujeme. Po přestěhování do Němčic pravidelně dojíždíme každé pondělí do respitní péče Jindra v Litomyšli.

Čím vás tento koníček obohacuje?

Svým způsobem mě to naplňuje. Dřív jsem říkala, že vytrhneme seniory z jejich zahrádek a domečků, vezmeme jim zvířátka a šoupneme je do domova důchodců. Myslím si to pořád, ale samozřejmě chápu, že jinak to nejde. Člověk, který se o sebe nepostará tak jako dřív, žije v takovém zařízení důstojněji. Mnohdy jim to i zachrání život. Bohužel jim pak chybí právě kontakt se zvířaty. A proto jsme tu my šílenci, kteří dobrovolně věnují volný čas někomu jinému, cizímu.

Jak na psi starší a nemocní lidé reagují?

Klienti většinou reagují pozitivně. Pes je obrovská motivace a mnohdy skoro zázrak. Klient, který celé dny sedí nehnutě u okna, se najednou usměje. Klient, který normálně nemluví, si najednou začne povídat se psem, lidé s bolavýma rukama si ani neuvědomí, že hlazením a probíráním srsti rehabilitují a najednou se jim prohřátá ruka pěkně narovná. Často se rozpovídají o svých psech nebo dětství a pak pro slzy není daleko. Samozřejmě jsou i tací, kteří mají zakořeněný názor, že pes patří na řetěz k boudě. Těmto lidem psa nevnucuji. Někdy se ale stává, že mají tendenci do psa třeba kopat. Tam musím dávat pozor a psa chránit. A takového člověka prostě pro příště od skupiny oddělím.

Před několika dny jste za seniory vyrazila pěšky několik kilometrů s koněm. Jak se ten nápad zrodil?

Kamarádčina dvouletá dcera dostala od dědečka kobylku Shagy. Prý ji odkoupili z nevhodných podmínek. Je to dvacetiletá huculka. Dali ji na zahradu ke staré chalupě, kde byla neudržovaná zahrada. Tak jsem navrhla, že by u nás mohla strávit léto. Za těch pár měsíců jsem měla možnost ji poznat a věděla jsem, že je to úžasné stvoření. S našimi psy měla každodenní rituál. Holky s řevem běží ke kobyle a ta kousek cválá a pak se všichni v klidu rozejdou. Úžasné je, že kobylka se nechala honit, vyhazovala, ale tak aby nikoho netrefila. Klientům jsem vždy v pondělí ve vile Jindra vyprávěla, jak se kobylka má a jak jí moje fenky trápí. A společně se smějeme při vyprávění, jak se u nás rozděluje tvrdý chleba. To vedle sebe způsobně stojí tři psi, ještě jednoho má totiž můj přítel, a kůň. Tak nějak jsem si ji pustila do srdce a zjistila, že je to takový velký pes.

Co na koně říkali klienti Jindry, když ho pak viděli naživo?

Už když jsem jim o nápadu vyprávěla, byli nadšeni. Tak po naplánování přišel den D. Někteří klienti chlupatou návštěvu sledovali z bezpečné vzdálenosti a někteří ji bez strachu hned začali hladit. Kobylka byla spokojená, pásla se na anglickém trávníku. Pak jsme rozdávali pamlsky, tvrdý chléb a mrkev. Úžasné bylo sledovat, jak paní, které chleba upadl, se pro něj celkem svižně několikrát ohnula. A paní, která měla strach pohladit si moje dvě chlupaté holky, si suverénně stoupla ke koníkovi. Co nás zúčastněné opravdu dojalo, bylo poděkování jedné klientky. Vyprávěla nám, jak vyrůstala s koňmi a moc nám děkovala, že se mohla vrátit do dětství a zavzpomínat si na krásné chvíle. Pak se jí vykulily slzy jako hrachy. A to je přesně důvod, proč takové věci dělám…

Byla to náročná cesta z Němčic do Litomyšle pěšky?

Cesta byla náročná v tom, že jsem nic takového nikdy neabsolvovala. Koňákům vstávaly hrůzou vlasy, když jsem jim svůj plán líčila. Byla jsem celou dobu ve střehu, přece jen nikdy stoprocentně nemůžeme vědět, co zvíře udělá. Ale Shagy to zvládala skvěle, občas znervózněla, když projelo víc aut, ale během cesty jsme se obě uklidnily a bylo to fajn. Jen díky svižné chůzi mě druhý den bolel celý člověk. Znovu jsem si taky ověřila, jak ohleduplné zvíře vedle sebe mám.

Máte více podobných nápadů?

Takové šílenosti mě napadají tak jednou až dvakrát do roka. Ale věřím, že brzy zase něco vymyslím. Je potřeba zvažovat i bezpečnost a tím se okruh zužuje. Ale takové jehňátko si myslím, že by taky udělalo spoustu radosti.