V loňském roce vydali nové album „Čas holin" k třicátému výročí od vzniku první desky. Před koncertem jsme si s nimi povídali o tom, jakých těch třicet let vlastně bylo.

Jak se zrodily vaše hudební začátky? Vedl vás k hudbě tatínek?
David: Ten nás ovlivnil asi geneticky, ale že by nás nějak zvlášť vedl k hudbě, to ne. Já jsem nejmladší a začal jsem hrát poměrně pozdě. Až ve dvanácti letech jsem se učil na klarinet. U bratrů to asi bylo podobné, že?
Marek: Táta na to neměl čas, protože živil sám sedmičlennou rodinu. Jeho práce byla svatá. Takže takové to cvičení s dětmi měla na starost maminka. Myslím, že nás dali učit, abychom jim jednou nemohli vyčítat, proč neumíme hrát na piano, když by se nám to hodilo. Splnili tím takovou svoji „povinnost", ale určitě nikdy neměli ambice, že by z nás byli koncertní umělci.

Jak vás napadlo vytvořit bratrské trio?
Marek: Já vždycky chtěl hrát v nějaké kapele. Nejdříve jsem vystupoval u Jirky Hoška v kapele, která se jmenovala Wyjou. Hráli jsme moderní country. Ve skutečnosti jsme ale vyráběli takové české kopie lepších amerických originálů. A to mě časem začalo frustrovat, že jsme je nikdy nezahráli tak dobře. Tak jsme založili šestičlennou „mezikapelu", kde už hrál Kryštof na trubku.

To jste zpívali už vlastní písně?
Marek: Ano. Jenomže jsme měli hodně nástrojů a zkoušeli jsme ve čtvrtém patře bez výtahu. Když jsme vynesli bicí soupravu a ostatní nahoru, byli jsme tak unavení, že už na nějaké hraní nebyla nálada. Proto jsme usoudili, že nejlepší bude hrát jen doma ve třech. A nakonec nám sestava vydržela deset let

Nyní s vámi již vystupují muzikanti ze skupiny ETC. Proč jste se rozhodli se rozrůst?
Kryštof: Když jsme nahrávali ve studiu filmovou hudbu, rádio apod., vždy s námi byli ještě nějací muzikanti. Pavel Skála a Míra Honzák byli nejčastější hosté. Bylo tedy přirozené vyústění, že když jsme s nimi natočili alba, chtěli jsme s nimi vystupovat i veřejně.
David: Ve třech jsme hráli do roku devadesát. A myslím, že jsme nabyli pocitu, že by to chtělo změnu. Navíc jsem odjel do zahraničí, potom i Kryštof, takže jsme měli logickou pauzu …
Marek: … která nakonec trvala dvanáct let. Ale zajímavé na tom bylo, že ta iniciativa snad přišla od těch hostů, konkrétně od Pavla, že by kluci byli ochotní s námi hrát pravidelně. A to byla tak lákavá nabídka, že jsme ani neuvažovali to nepřijmout.

Máte za ty roky už nějaké písně, které hrajete, protože si je publikum žádá, ale vás už moc nebaví?
David: Po nové desce máme repertoár poměrně obměněný. Než se nám obehraje, bude to ještě trvat.
Marek: A hlavně kdyby měl někdo námitky k nějaké písni, tak se mu vyhoví. Není to problém, když vás nějaká píseň začne prudit a shodnou se alespoň dva (smích), tak ji vyřadíme.

Koncertujete stále i na velkých hudebních festivalech. Oproti klasickým koncertům tam je i několik tisíc lidí. Upravujete program?
Kryštof: I tam většinou bývá menší pódium, tak vystupujeme na něm.
Marek: Ale i to komorní pódium je pro nás dost velký. Musíme přizpůsobit repertoár. Vybíráme trochu údernější skladby. Nemůžeme nikdy počítat, že by v publiku byl klid, takže s komorními skladbami bychom se na festivalu neprosadili.

V písni Houston slyšíme i hlas Jaroslavy Kretschmerové.
Marek: To je jediná píseň z celého programu, při které potřebujeme počítač. Znám hodně kapel, které k většině písní potřebují „klik". My jen u téhle, jinak bychom hlas Jarky nepustili. Kvůli jedné písni by s námi asi koncerty neobjížděla (smích).

Zklamala vás někdy technika?
Marek: Kupodivu ne. To spíš my se zklamáváme (smích).
David: občas vypadne jen kouřostroj, ale to nijak zvlášť nevadí.

Jak často koncertujete?
David: To se liší. Po vydání nové desky je koncertů víc, ale jinak asi dvakrát nebo třikrát do měsíce.
Marek: Podřizuje se to spoustě věcí. V červenci moc nehrajeme, protože mám festival ve Varech. Prosinec je vůbec nejslabší, protože David má spoustu koncertů se Scholou a já mám StarDance. Pracujeme tedy jen s ohryzkem času, který zbude. Ale to nevadí, nám to vyhovuje.
David: Je to alespoň takové zpestření.

Nedostali jste za ty roky při vystupování ponorku?
Marek: Ne. Při tak málo koncertech si ani snad nejde vytvořit ponorku.
Kryštof: Kdyby nebyly koncerty, tak se pomalu ani nevidíme. Telefonujeme si často, ale možností na setkání moc není.

Nejnovější album se jmenuje Čas holin. Proč právě takhle?
Marek: Napsal jsem takovou píseň, protože doba trochu zhrubla. Přitom jsem vůbec netušil, jak ještě „dohrubne", než ji vydáme. Přijde mi to teď jako lehký marast, do kterého se holiny naprosto hodí.

Máte představu, jak bude vypadat příští deska?
Marek: Vůbec, vůbec. My máme dlouhé pauzy. Texty píšu podle toho, co přinese život. Něco mě napadne, udělám si malou poznámku a ta mi pak leží ve stole třeba i pár let. Že bych každý týden přinesl nějakou píseň, to tedy ani omylem. Bohužel.