Tento týden jsem si vzal dovolenou. S přáteli jsem vyrazil lyžovat. Mám rád vysoké hory. Mám pocit, že jsem tam blíž Hospodinu. Tělo si moc neodpočinulo, ale duše ano. Velkou zásluhu na tom měla knížečka mého oblíbeného autora Guy Gilberta, kterou jsem si přibalil mezi lyže, přaskáče a jiné lyžařské vybavení.
V ní jsem našel zajímavý příběh, který je docela vhodný pro začátek postní doby. Jmenuje se Nosič vody. Jeden nosič vody chodil se dvěma velkými nádobami. Nosil je zavěšené na konci tyče, kterou měl položenou na ramenou. Jedna z nádob, nakřáplá, dorazila do cíle dlouhé cesty mezi řekou a domem pána poloprázdná, zatímco druhá, neporušená, byla stále stejně plná. A tak to šlo další dva roky – nosič donesl každý den do domu svého pána jednu a půl nádoby vody. Nádoba bez kazu byla hrdá, že dokonale plní svůj úkol, zatímco nebohá naražená nádoba se styděla za svou nedokonalost a byla nešťastná, že plní svůj úkol jen napůl. Po dvou letech, které vnímala jako hořký neúspěch, řekla nosiči vody: „Stydím se za sebe. Cítím vinu za to, že už dva roky plním svůj úkol jen z poloviny. Kvůli té prasklině, kterou mám na boku, voda celou zpáteční cestu k pánovi domů teče ven. Tys všechnu tu práci vykonával, aniž bys dostal přiměřenou odměnu za svoje úsilí." Nosiči vody bylo staré polorozbité nádoby líto a odpověděl jí: „Až půjdeme zase k pánovi domů, dobře se podívej na okraj cesty. Všimla sis, že květiny rostou jen na tvé straně? Vždycky jsem věděl o tvém nedostatku a využil jsem ho – na tvé straně jsem zasel semínka a tys je každý den cestou od řeky zalévala. Už dva roky tam trhám květy, které pak zdobí stůl našeho pána. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, nebylo by té krásy, která zdobí jeho dům."
Každý z nás má nějaké nedokonalosti, slabosti, dokonce i nectnosti. Dokonalý svět by byl nudný. My bychom byli nudní. Miluji tento nedokonalý svět a jsem šťastný, že v něm můžu žít.
ZBIGNIEW CZENDLIK