Horákova Lhota je malá víska mezi lesy. Dnes je místní částí Želivska. Stojí zde jen několik domů a chalup. Trvalý pobyt tu má jen hrstka lidí, ale jezdí sem také chalupáři. Nezapomínají zde však na historii, respektive na památky, které tu z dob minulých zůstaly. Našli se mezi nimi nadšenci, kteří ze svého volného času vždy kus ukrojí, aby se postarali o záchranu zvonice, která stávala pod vzrostlými stromy.

Patří pod lípu

Zhruba před rokem slovo dalo slovo a pustili se do oprav. Proč je osud polorozpadlé dřevěné stavby tolik zajímá? „Je to úplně jednoduché. Zvonička už padala, bylo potřeba ji opravit. Chceme, aby to tady bylo pěkné. Stála ve Lhotě spoustu let, tak by bylo škoda, kdybychom ji nechali spadnout," vysvětlil František Šunka ze sousedního Brněnce.

K těm, kteří neváhají ve svém volnu obléknout montérky a třeba míchat beton, patří i Štefan Belani. Jak je zvonice stará, ale nikdo nedokáže přesně určit. Podle Štefana Belániho její symbol byl zakreslený už v katastrálních mapách z roku 1835. V rodinném archivu dokonce našel fotografii, pořízenou zhruba kolem roku 1940. „Zachycuje děti z Horákovy Lhoty. Mezi nimi je i náš dědeček," zmínil.

Silné pouto má ke Lhotě také další lidé. „Já jsem se v Horákově Lhotě narodil. Jezdím sem tu naši chalupu udržovat. Tak se taky snažím, aby to tady nezarostlo," řekl Milan Paroulek ze Svitav. Také v místě, kolem zvonice bylo všechno zarostlé. „Museli jsme pokácet stromy a vysekat keře, všechno vyčistit. Srovnali jsme terén a udělali jsme si pod lípou i posezení, aby jsme se měli kde scházet," popisoval Mila Paroulek.

Na obnově zvonice pracují, když mají čas. Většinou se při práci sejdou čtyři, ale bývá jich tam i deset nebo patnáct. Ruku k dílu přiloží každý, místní, přespolní i chalupáři.

dně to ani nebyla jen klasická zvonice, ale byla to stavba, kde byla uložená hasičská stříkačka. Ta je nyní v Želivsku. „Byla to spíš požární hlásička," poznamenal Štefan Belani. Zvon se rozezněl když hořelo, ale také třeba když někdo zemřel. Nadšenci plánují, že i zvon dají posléze na své místo.

V současné době pracují dobrovolníci na tom, aby měli kam usadit dřevěnou konstrukci zvonice, kterou si vzal do parády mistr truhlář. Budovali tedy pevné základy. Někteří míchali beton, jiní vozili kamení a další „ládovali" směs z míchačky za bednění a prokládali ji kameny, aby byly základy pořádně pevné.

Musíme to říci, i když někteří budou třeba oponovat: „Čest všem, kteří se snaží zachovat všechny takové stavby pro budoucí generace." Někomu se možná budou zdát nevýznamné, ale opak je pravda.

A co bude parta víkendových řemeslníků dělat dál?  To se uvidí. Zase se za nimi podíváme.