Tradici nikdy neporušil, přestože už několik let musí do Bruntálu dojíždět z Prahy. Neporušil ji ani tentokrát, přestože se vzhledem k pandemické situaci musel v ledové vodě koupat úplně sám. Bez diváků, i bez svých otužilých kolegů. Neodradila ho ani porucha auta. Do Bruntálu dorazil vlakem.

„Přiznám se, že nemám natrénováno. Věnuji se nyní hlavně studiu a na sport teď není moc času. Proto jsem si ani netroufnul plavat, ale jen jsem se na pár minut ponořil. Kdybych měl parťáka, tak těch pár temp udělám, ale sám raději ne. Kdyby mě chytla křeč, neměl by mi kdo pomoci,“ popsal Pavel Poljanský úděl osamělého plavce.

V předchozích letech mu na břehu fandila třeba i stovka diváků, ale vzhledem k pandemii jeho otužilecké se proto letos obešlo bez větší pozornosti.

Za rok be zdraví a plné síle

„Koronavirus, nejen mě, toho hodně překazil. Neberu ho na lehkou váhu. Lidé kolem mě na něj opravdu umírají. Bruntálský krystalek byl tentokrát moc smutný. Ale věřím, že za rok, všichni ve zdraví a v plné síle, ten příští společně strávíme tak jak doposud. Krystalek to je hlavně super atmosféra a je to o lidech na něm,“ sdělil otužilec.

Z Bruntálu si Pavel Poljanský odvezl nejen zkušenost s otužileckým one man show, ale i pozitivní zážitek. „Při cestě z nádraží jsem ztratil peněženku. Obvykle v ní nosím dost velkou hotovost. Pán a paní, kteří venčili v tu chvíli pejska, ji našli a doběhli mne na náměstí u městské policie a vrátili mi ji. To mne chytlo u srdce a vehnalo mi slzy do očí,“ přiznal Poljanský.

„Chtěl bych těm lidem poděkovat a poprosit je, aby se mi ozvali. Oni mi potvrdili, že jsem v Bruntále doma. Neomylně se vracím rok co rok na to správné místo mezi lidi, kterých si oprávněně vážím. Toto je jeden z dalších důkazů,“ dodal Pavel Poljanský, který několik let trénoval ve vodách Slezské Harty, aby pokořil jezera Titicaca a Bajkal a dosáhl dalších úspěchů ve vytrvalostních plaveckých závodech.