Je šéfredaktorem časopisu Zámeček pro dětské domovy. Sám totiž od čtyř let vyrůstal v dětském domově Uherský Ostroh. Do své rodiny se natrvalo nikdy vrátit nechtěl. „Dětský domov mi dal spoustu příležitostí, které bych neměl, kdybych vyrůstal jinde,“ říká Kotlár.

Studujete vysokou školu a jste šéfredaktorem časopisu Zámeček. Jsou další aktivity, kterým se věnujete?
Kromě pracovních povinností se s naším týmem dobrovolníků věnuji také činnostem v rámci spolku Duha Zámeček. Pořádáme zážitkové pobyty se Správnou pětkou, která spojuje několik dětských domovů v průběhu celého roku. V současné situaci to bohužel nejde. Máme společné motto, že opuštěným dětem dáváme místo dárků zážitky. Zároveň se věnuji přítelkyni a pejskovi, často vyrážíme na výlety do přírody nebo za sportem.

Co čtenáři v časopisu Zámeček najdou?
Je to jediné médium vycházející ve světě dětských domovů. Je primárně pro děti, ale víme, že ho čtou vychovatelé i ředitelé domovů. Snažíme se obsahově pokrýt nejen dobré zprávy a to, co se v dětských domovech děje, ale i špatné příběhy, které můžou být poučením nebo strašákem. Je to hodně o pádech a cestách nahoru jednotlivých dětí a mladých dospěláků. Přinášíme i odbornější témata, která jsou důležitá a málo se o nich mluví. Cílem je hlavně informovat o tom, co se děje ve světě dětských domovů a třeba mladým lidem poradit, jak mohou spolupracovat s nadacemi a různými organizacemi.

Vy jste začínal přispívat do časopisu ve dvanácti letech. Tvoří si časopis tedy samy děti?
Máme dětskou redakci, ale její počet se stále mění. A potom jsme my, samotní členové redakce a tvůrci časopisu. Problém je, že redaktoři stárnou a je potřeba k tomu motivovat i nové děti. Nejsme profesionální redakce, vše je založeno na dobrovolnictví. Já sám momentálně hledám následovníky, kteří si to převezmou a budou ve vydávání pokračovat. Zatím seale Zámečku nechci vzdát, protože by mohl skončit, a to zatím nechci dovolit. Pracují na něm další přátelé, kteří prošli dětským domovem, společně s naším spoluzakladatelem Vladislavem Sobolem.

Sám jste v dětském domově vyrostl. Jak na dětský domov vzpomínáte?
Jako na svůj poslední odžitý den v dětském domově vzpomínám na den před odchodem na gymnázium OPEN GATE, kam jsem začal dojíždět a žil jsem na internátu. Do dětského domova jsem se vracel pouze na víkendy. Po maturitě jsem začal žít samostatně v Praze, ale ústavní výchovu jsem neukončil.

Co to pro vás znamenalo?
V osmnácti jsem požádal o prodloužení ústavní výchovy do 19 a poté jsem požádal o dobrovolný pobyt. Ten trval do mých 24 let. Byl jsem v ústavu pouze administrativně. Náklady na život šly mimo dětský domov. Formálně jsem ho tak upustil nedávno.

Když si vzpomenete na běžný den v dětském domově, jaké byly vztahy mezi dětmi? Objevovala se nějaká rivalita mezi vámi navzájem?
Rivalita tam určitě je. Každý je hodně individualista, protože každý jsme do domova přišli s jiným životním příběhem. Vzpomínám i na časté konfliktní situace, ale na druhou stranu jsme vždy fungovali jako jedna skupina, která se uměla semknout, když bylo potřeba. V dětských domovech jsou dost dynamické vztahy. A to nejen mezi dětmi, ale také s dospělými.

Sám máte pět sourozenců. Ti se do dětského domova vůbec nedostali. Jaký je jejich příběh?
Podle informací, které mám, sourozenci byli v kojeneckém ústavu jako já, ale podařilo se je vždy dostat zpět do rodiny. V době, kdy já jsem nastupoval do děcáku, matka nastupovala k výkonu trestu, a to byl asi zlomový bod, který rozhodl, že já půjdu do ústavní výchovy. Moc informací nemám, ale podle slov rodin se mě opakovaně snažili dostat zpátky mezi ostatní sourozence.

S rodinou se tedy nadále stýkáte?
Dříve jsem za rodinou jezdil kvůli povinným souhlasům. Stále totiž rodiče byli mými zákonnými zástupci. Díky tomu jsem s nimi byl v kontaktu a uvědomil jsem si, že tu rodinu mám a že je funkční. Ale nikdy jsem s nimi nechtěl prohlubovat vztah a být její součástí. I když rodiče chtěli, a to se mi hrozně líbilo. Proto jsem jim ani nikdy nic nezazlíval. Naopak jsem jim musel vysvětlovat pozitivní stránky toho, že jsem mimo rodinu.

Myslela jsem si, že pokud rodina má pro výchovu dítěte správné podmínky, automaticky se dítě vrátí k rodině. Vaši sourozenci se vrátili, ale vy jste nechtěl. To jste zkrátka řekl, že chcete zůstat v dětském domově a bylo?
Myslím si, že jde vždy o zájem dítěte. Já jsem byl nadšený z ústavu a z možností, které mi nabízel. Byl jsem rád za všechno, co mám a využíval jsem toho na maximum. Ať už to byly kroužky nebo možnost studovat na ZUŠce. V předškolním věku jsem byl na Vánoce doma a od té doby jsem na ně měl negativní vzpomínky. Nelíbilo se mi, jak rodina funguje oproti domovu. A od té doby jsem jezdil radši na tábory nebo do zahraničí na letní jazykové školy než k rodině. To mohl být první důvod, proč jsem se k rodině nevrátil. A druhým důvodem mohly být špatné poměry v rodině kvůli množství sourozenců nebo kriminální činnosti členů rodiny.

Myslíte si, že vás dětský domov vás připravil dostatečně na budoucí život?
Já vždy říkám, že jsem vděčný za dětství v děcáku a nedokážu si představit, že by něco bylo jinak. Mnoho příležitostí, které jsem dostal, bylo kvůli tomu, že jsem v dětském domově. Všechny mé úspěchy jsou díky tomu, že jsem se snažil využít příležitostí na maximum. Proto se i teď snažím ukázat, že život v dětském domově nemusí být zlý a rád mluvím o svých zážitcích a příležitostech, kterých se mi dostalo.

Který okamžik pro vás byl zlomový v tom smyslu, že jste si řekl: Teď už mám jiný život mimo dětský domov?
První změna určitě přišla na gymnáziu. Našel jsem tam skupinu, do které jsem patřil. Byla to komunita, v které jsem se cítil bezpečně. V rámci gymnázia Open Gate chtěli, abychom se rozvíjeli a pracovali na sobě. A to byl moment, kdy na mě dětský domov začal mít menší vliv. I když to, že jsem na gymnáziu, bylo vlastně díky domovu. Dále už šlo o mou vnitřní motivaci pořád něco dělat a neflákat se.

Jak probíhá výběr vzdělání v dětském domově?
Obecně se mladí lidé rozhodují podle dosavadních „zvyklostí“ v děcáku nebo další výběr vzdělání se konzultuje vždy s vychovateli nebo vedením domova. Pro mě to v případě gymnázia zařídila paní ředitelka domova. Propojila mě s celým projektem a Nadací The Kellner Family Foundation, která mě po celou dobu studia finančně podporovala a já jsem v podstatě jen šel na přijímací řízení. Věděl jsem, že se ve škole nosí uniformy a že to bude úplně jiné fungování, než které jsem zažil doteď. Dříve se mnou byly problémy, ale tady jsem se mohl vyřádit. Najednou jsem musel začít do školy nosit polobotky, košili, kravatu a sako nebo svetr.

Jaké problémy máte na mysli?
I když jsem měl samé jedničky, byl jsem ve škole za grázlíka. Nosil jsem poznámky, neměl jsem rád autority, odmlouval jsem. Ta změna přišla právě s gymnáziem. Bylo to místo, které mě motivovalo a ukazovalo mi, co vše se dá v životě dělat, kam směřovat a do jisté míry také, jak se chovat. Začal jsem hrát na další hudební nástroje, věnoval jsem se dobrovolnictví. Díky škole jsem také navštívil Anglii, Španělsko, Rumunsko nebo Indii.

Pokud člověk začne pracovat, končí mu nárok pobývat v dětském domově, protože ztrácí statut nezaopatřeného dítěte. Jak to bylo u vás?
Já jsem vždy musel pracovat, abych mohl v Praze existovat. Zároveň jsem ale byl studentem, takže dětský domov neměl důvod ukončit můj dobrovolný pobyt. Slovy legislativy jsem se připravoval na budoucí život. Z mé strany to byla jen formální záležitost a berlička. Působil jsem například jako projektový koordinátor v globální nadaci Mezinárodní ceny Vévody z Edinburghu, později v online marketingové agentuře World of Online.

O svých zážitcích mluvíte velice otevřeně. Napadlo vás někdy, že vám to může třeba uškodit a že by bylo lepší to nedělat?
Rozhodně ne. Já svůj příběh nemám v ničem až tak převratný. Jsou děti, které se nemohly se svou rodinou už vůbec nikdy potkat. To není můj případ. Jsou ale také děti, pro které úspěch neznamená nutně vystudovat vysokou školu nebo získat nějaká ocenění. Já to říkám proto, abych ukázal, že jsem byl v takové situaci, a díky příležitostem a dětskému domovu jsem s tím naložil tak, jak jsem naložil a můžu třeba být inspirací pro další děti a mladé lidi. Mým cílem je ukázat také veřejnosti to, že dětský domov na vás může mít pozitivní vliv.

Objevují se i názory, že děti z dětského domova mají mnohem více věcí, mnohem více možností, jak říkáte, a že se vlastně mají lépe než děti v rodinách. Je na tom něco pravdy?
Co se týče materiální vybavení, je to pravda. Mají materiální jistoty. Kromě stravy, aktivit a vzdělání jsou zajištěné i co se týče dovolených a sponzorských darů. Je ale důležité si uvědomit, co těm dětem reálně chybí. Je to čas, který jim někdo věnuje na jejich rozvoj a individuální potřeby. Pěkná dovolená u moře to v konečném důsledku nezachrání. Takže ano, rozhodně toho mají více po materiální stránce, ale naprosto strádají po stránce rozvojové nebo v přirozeném porozumění a zastání.

Jaký si myslíte, že to má na děti vliv?
Určitě na jejich sebevědomí při odchodu do samostatného života. Selhávají na pracovním trhu a neumí řešit konflikty, které v rámci práce přijdou. To říkám z vlastní zkušenosti. Člověk může být uzavřený a bojí se mluvit o svých problémech. Projevuje se to tím, že neumí přijmout nové situace. Dětem v domově se často říká, že mají spoustu možností, jak se chystat na budoucí život. Vzpomeňme si ale každý z nás, jak jsme přemýšleli v osmnácti letech. Málokdo by dokázal napsat neziskovým organizacím a reagovat na jejich projekty. Neříkám, že takové děti nejsou, ale je velké množství těch, kteří to vidí a ocení až s odstupem času. V mém životě mi v této překážce pomohl společný život s přítelkyní a skvělí přátelé okolo mě, na které se můžu kdykoliv obrátit.

Vidíte v tom i něco pozitivního?
Plus to má určitě v tom, že jako „děti z děcáku“ jsme často hodně ostřílení a umíme zpracovat spoustu věcí v sobě, akorát s tím neumíme pracovat na venek. Často musíme za nějakým konkrétním úspěchem ujít trošku delší cestu. Stalo se mi i to, že mi někdo řekl: Týjo, kluk z děcáku jo? A jak jsi tohle dokázal? Chci tím říct, že jsou vám často kladeny otázky, jako byste byl někdo jiný nebo jinak hodnocený. Lidé mají jiná očekávání, což vlastně nechápu – prožívají radosti i strasti podobné svým vrstevníkům, mají svá přání i ambice. Každý mladý člověk s tím ale ve finále naloží po svém.

Setkal jste se i s negativní reakcí na to, že jste vyrůstal v dětském domově? Myslím tím posměšky, urážky…
Spíše jen v humorných situacích. Vždy jsem chtěl, abych podobné reakce dokázal brát s úsměvem. Ať už se to týká toho, že jsem Rom nebo kluk z děcáku.

Přechod k samostatnosti jste měl pozvolný a přirozený. Je i tak něco, co vás na životě překvapilo?
Ano, překvapilo mě, co všechno se po vás chce, když jste dospělí a to, co vás dětský domov prostě nenaučí. Jsou to úřady, daně, to, že můžete podnikat… Jinak svůj pomyslný příchod do dospělosti jsem si uvědomil, když jsem si chtěl založil bankovní účet. To byl můj první problém. Do chvíle, kdy vám není osmnáct, musí k vašemu účtu mít přístup zákonní zástupci, což jsem samozřejmě nechtěl. A to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem v jistém bodě v životě sám. Než si potom v životě najdete přítelkyni a oporu, máte opravdu jen sami sebe a musíte se zařídit. Rychle jsem si uvědomil, že ten účet se taky nenaplní sám.

Máte nějaké sny do budoucna?
Přeji si, abych měl skvělou rodinu se svou přítelkyní a psem, být zdravý a chci mít nadále skvělou práci. Chtěl bych, aby můj příběh inspiroval ostatní děti a mladé lidi. Aby i ostatní viděli, že krásný život není něco, o čem musí jen snít. A tím nemyslím, aby všichni měli vystudované vysoké školy, ale aby si našli ty svoje cíle, u jejichž dosažení budou skutečně šťastní. A hlavně, aby je nikdy nezastavila to, že jim v domově na jejich sny třeba někdo někdy řekl, že jsou přehnaně ambiciózní a že to nedokážou.

Tímto jste mě trošku zaskočil. Tohle dětem opravdu někdo říká?
Ano. Děti jsou podle mého názoru ve velkém procentu podceňovány. Nedává se jim tolik příležitostí. Je jim často řečeno, kam by měly směřovat. Chybí často externí podpora, která by řekla, že tohle dítě může být jednou obchodní zástupce, umělec, apod. Často děti neobjeví včas možnost, co by mohly dělat. A přitom je to často jen o tom, aby jim to někdo ukázal.

Co by se podle vás mělo v dětských domovech dělat jinak, aby byl posun k lepšímu?
Největší a nejméně řešitelný problém je samozřejmě legislativní vnímání celého systému. Dětem chybí psychoterapeutická péče. Neumíme ukotvit to, že odcházející dítě z ústavní výchovy nemá často předem vyřešené bydlení a práci. To jsou tak jednoduché otázky, které my neumíme systémově vyřešit, a proto si to každý domov řeší sám. Často se také mluví o tom, co chybí dětem v dětských domovech. Já bych byl rád, kdyby se zabývalo i tím, co chybí vychovatelům a ředitelům, protože to má logicky taky dopad na děti. Je důležité brát na vědomí, že za dětství dětí v děcáku nemůžou samotné dětské domovy, a proto potřebují pomoc a oporu systému, které dětem a později mladým lidem poskytne zázemí a dovednosti, které po uzavření brány dětského domova my mladí lidé potřebujeme.

KAROLÍNA MACHŮ