„Pokud se za někým jezdí každý den, několik let, nejde to být na něj chladná. Stanete se vlastně jeho vnučkou. Pak cokoli děláte, činíte proto, že ´babička´ nebo ´dědeček´ bude mít radost," vysvětlila jedna z asistentek Pavla Malá. Vzápětí uvádí příběh, který zasáhl i její kolegyně Michaelu Szolgovou, Petru Kratinovou a Alexandru Čekanovou. Jednalo o nevidomou důchodkyni, která patřila k vůbec prvním klientkám centra.

Pracovnice za ní jezdily deset jedenáct let. „Byla jedinečná a uměla to s námi. Vymýšlela si na nás neuvěřitelný věci. Byla schopná zavolat v neděli odpoledne, když je člověk třeba s dětmi v kině a říct: ´Miláčku, sežeň mi do zítřka tu a tu knihu, protože moje neteř má svátek.´ A vy jdete a uděláte nemožný, abyste ji opatřila. A ona pak stroze řekne: ´No, dík´," vrací se v čase a s úsměvem na rtech Čekanová.

Ke konci života už byla seniorka hodně nemocná. Asistenční službu si objednala i onoho rána, kdy ji Alexandra viděla naposledy. „Našla jsem ji v posteli, měla bolesti. Z nemocnice už se potom nevrátila," dodala. Když se ženy dozvěděly o její smrti, seděly společně v práci a plakaly. „Byla to srdcovka," souhlasí všechny.

Činnosti, které pracovnice provádějí, se liší. Nakupují, uklízí, chodí s klienty k lékaři, dělají jim společnost, povídají si … Za některými jezdí pravidelně, jiné vidí pouze mimořádně. Zpravidla se věnují starým lidem kolem osmdesáti let. Mají ale i několik devadesátníků. Oproti tomu péče o postižené Rokycanští tolik nevyužívají. Výjimku tvoří malý chlapec, který prodělal dětskou mozkovou obrnu a k němuž jezdí asistentka Michaela. „Trávím u něj téměř celý den. Jeho rodiče musí chodit do práce a do školky ho ještě vzít nechtějí," dodala.

Ženy většinou zvládají čtyři návštěvy denně (pokud se nevěnují naplno pouze jednomu klientovi jako třeba Michaela). I když občanské sdružení nabízí čtyřiadvacetihodinovou péči, zaměstnankyně v noci a o víkendech nevyjíždí do terénu tak často. Kromě toho o.s. nabízí i poradenství nebo zajišťuje půjčovnu kompenzačních pomůcek. „Když doktor pacientovi nějakou předepíše, trvá třeba čtrnáct dní, než ji dostane. Mezitím si pomůcku může za symbolický poplatek zajistit u nás," doplnila Kratinová.

I přes fyzicky a psychicky náročné zaměstnání se asistentky shodují na jednom. Takovou práci člověk nedělá pro peníze. „Když nás klient pohladí, poděkuje, to je největší dar. Finanční stránka je samozřejmě důležitá, ale musí tam být vnitřní motiv, že jste někomu pomohl a on bude třeba na další dvě hodiny šťastný," uzavřela Malá.