Hraje etnickou hudbu v kapele Nsango Malamu. O církvi mluví jako o rodině, kde se všichni snaží táhnout za jedem provaz.

Připravili jste akci s názvem Kámen a svět. Představte ji, prosím, čtenářům.

Kámen symbolizuje položení základního kamene kostela. Světem jsme chtěli vyjádřit naše poslání, které zde máme. Jsme takovým elementem, který zprostředkuje lidem to, v co věříme. Teď jde především o oslavu, že tato budova slouží už osmdesát roků. Řekli jsme si, že uděláme několik aktivit, aby za námi mohli přijít nejenom lidé z církevního prostředí a poznat nás.

V rámci oslavy si připomínáte prožité události tohoto sboru. Když se vrátíme v čase dva roky zpět, jaký pro vás byl příchod do Rokycan?

Když farář přijde do nového sboru, důležité je vědět, v čem ti lidé žijí, co jim můžu nabídnout, co oni nabízejí mně, jaké jsou možnosti spolupráce. O to šlo především. Lidi, kteří nejsou z církve, mohou mít zkreslenou představu, jak to vlastně ve sborech funguje. Přijde farář a začne kázat. Co jim budu kázat? Nemám ani rád slovo kázání. Nejde o to, že bych jim něco nařizoval, káral je, nebo říkal nějaké nadnesené biblické ideály. Preferuji pojem zamyšlení, což znamená, že reflektuji určitou stránku života a můžu nabídnout trochu jiný pohled. Ale musí to být do reality života. A na to bych vřele pozval lidi. Ať navštíví naše bohoslužby i to, čím tady žijeme, a pochopí, že tady nejsme lidi, kteří se bůhvíkde vznáší v oblacích. Jsme lidi, kteří mají svoje problémy jako každý, akorát se snažíme tahat za jeden provaz.

Dříve jste působil na Moravě. Co vás překvapilo u Čechů?

Říká se, že Moravané jsou vstřícnější a mají hlubší víru. Věděl jsem, že jdu do Rokycan. Povídá se, že čím víc na západ, tím jsou lidé chladnější. V tom jsem byl opravdu mile překvapený. Tento sbor je mimořádně otevřený. Koneckonců jeho členové nejsou vždy typickými evangelíky. Je tady směs lidí, kteří se v tradici narodili, a pak příchozích. Společenství je velmi vyvážené. Našli společné základy, na kterých spolu fungují. Mým úkolem je být součástí toho a napomáhat.

Mohl byste představit nějaké sborové aktivity, kterým se věnujete?

Úterky jsou vyhrazené zkouškám pěveckého sboru. Souběžně probíhá program pro děti oficiální název je biblická hodina. Rád vycházím z typologie dětí samotných. Protože jsou poměrně živé, přizpůsobujeme tomu i programy. Zapojují se a já opravdu zírám a jsem potěšený, čeho jsou schopné. Ve středu jsme měli biblickou hodinu pro dospělé. Připravuji odborný výklad nějakého oddílu z Písma a o něm diskutujeme. Všichni jsme tak obohaceni. Donedávna se scházela i mládež, ale ta se studijně rozprchla. Jednou za čas se však angažují a bohoslužby doprovázejí zpěvem. Vytáhnou kytary, hrají a rázem je to pestřejší. Kromě nich ještě občas vystupuje skupinka tvořená lidmi střední generace. Jsou to dobří muzikanti. Neděle je vrcholem týdne. Všichni se sejdeme, děti se odeberou na svoji školu, tam mají program pod vedením učitelů. Po konci bohoslužby sedíme, pijeme čaj a povídáme si.

Jste v Rokycanech dva roky, co se za tuto dobu povedlo?

Zachovaly se aktivity, které podporují naši vzájemnost. O těch už jsem mluvil. S velkou pomocí města se daří pečovat o tuto budovu, která je zároveň kulturní památkou.

Jaké plány máte do budoucna?

Co máme v plánu, je sborová dovolená. Teď probíhá diskuze, jak ji rozšířit, aby se na ni dostalo více lidí. Chtěli bychom zapojit i naše přátele, kteří nejsou z církve, ale rádi by s námi jeli. Chceme, aby týden společně strávený byl opravdu pro všechny. Abychom byli opravdu rodina. Jsem šťastný, když na jednom místě pobíhají děti, vedle si povídají dospělí a vše funguje dohromady.

Co byste tomuto sboru do dalších let přál?

Přál bych si, abychom se dokázali více otevřít. Aby nás občané tohoto města poznali lépe a jako normální lidi, kteří nejsou nijak vznešení.