Jiří Švábek je nevidomý, jeho manželka Alžběta má pouze zbytky zraku. Dohromady fungují jako sehraný tým. Potkat je můžete nejenom v Plzni, když se vydají na několikahodinovou procházku se svou čtyřnohou pomocnicí Mankou, ale třeba na vysokohorské túře. I přes svůj hendikep žijí manželé na plné obrátky. A nelenoší rozhodně ani o svátcích.

Dohromady je svedl masérský kurz

Alžběta v pěti letech prodělala dětskou obrnu, která jí způsobila vážné problémy se zrakem. Léčila se v Jánských Lázních a po několika měsících se vrátila na rodné Slovensko. Vystudovala hned dvě střední školy. „Potom jsem nastoupila jako sekretářka. Zrak se mi stále zhoršoval, a tak jsem práci nakonec opustila a udělala si rekvalifikaci na masérku," vyprávěla Alžběta. Do východoslovenské Levoči se ze stejného důvodu vydal její budoucí manžel Jiří. „Po pár dnech jsme se skamarádili. Kurz trval deset měsíců. Než jsme dělali závěrečné zkoušky, vzali jsme se," řekla s úsměvem.

Alžběta  a Jiří Švábkovi z Plzně stráví vánoční svátky společně a se svým pejskem Mankou.Psí pomocnice Manka

Novomanželé se rozhodli žít v západočeské metropoli. Přibližně rok po svatbě se ale Plzeňanovi dramaticky zhoršilo zdraví, až nakonec přestal úplně vidět. Komplikace ho provázely už od dětství. „Nejdříve jsem podstoupil operaci kvůli šedému zákalu, pak se mi objevil zelený zákal," popsal Jiří.

Velkou pomocnicí je pro něj psí asistentka Manka. „Vycvičili nám ji manželé Tomášů z Oseka na Rokycansku. Manka se mnou chodí všude, takže i do zaměstnání," doplnil Jiří, který pracuje jako masér v Městském ústavu sociálních služeb.

Ani Alžbětin zdravotní stav se nelepšil. Zůstaly jí zbytky zraku, rozezná pouze postavy, ale už jim nevidí do obličeje. Třiašedesátiletá žena pracovala dlouhou dobu ve výrobním družstvu STYL, později jako masérka. I toto povolání musela kvůli svému postižení nakonec opustit. „Co můžu dělat? Jsem ráda, že ještě něco ukoukám. Samozřejmě mám někdy vztek na svoje postižení, třeba když do něčeho vrazím. Ale pak si vždycky řeknu, že je to lepší než být odkázána na lůžko," přiznala.

Domácnost, ve které všechno mluví

Snadnější fungování umožňují manželům také kompenzační pomůcky. „U nás doma všechno mluví. Osobní váha, teploměr, telefon i počítač. Bez toho by se nám fungovalo hodně špatně. Když slyšíme o něčem zajímavém, můžu si to na internetu dohledat. Stahuji knížky z digitální knihovny, protože si je rádi pouštíme. Díky počítači můžeme taky skypovat, a tak být v kontaktu s rodinou, která je daleko," nešetřila chválou.

Dvojice sportovců

Zdravotní hendikep nebrání ani jednomu žít aktivně. Oba mají rádi pohyb a cestování. „Já preferuji hory. Denně nachodíme i patnáct kilometrů. Toužila jsem vyrazit do Švýcarských Alp, což se mi splnilo. Letos jsme se vydali na Boží Dar a příští rok se chystáme do Jeseníků. Okolo Plzně můžeme chodit sami, ale na delší trasy potřebujeme doprovod," uvedla Alžběta, jež s oblibou navštěvuje také divadelní představení.

Jiří se zase zamiloval do goalballu (což je míčová hra, které se věnují především nevidomí či slabozrací). „Založil jsem tady goalballový tým a teď ho trénuji. Jezdíme na závody po Čechách i na Slovensko. Ještě chodím pravidelně s kamarády do posilovny na heat (pozn. redakce: chození na páse)," vyjmenoval dvaašedesátiletý Plzeňan. Vyjma toho Jiří rád plave, a tak si přeje vyrazit v létě k moři.

Jiří Švábek přidává jmelí na lustrŠtědrý den

Společně posnídali a vyrazili s Mankou, stejně jako každý den, na dlouhou procházku. Potom se Alžběta pomalu pustila do přípravy štědrovečerního jídla. Na stole, kde nesmělo chybět vlastnoručně upečené cukroví, se ale kapr neobjevil. „Já ryby nejím, budu mít kuřecí řízek s bramborovým salátem. Jirkovi udělám filé, protože je tam méně kostí," vysvětlila a doplnila, že slovenské zvyklosti doma Švábkovi nedodržují: „Bydleli jsme na vesnici. Čtyřiadvacátého se u nás vždycky zabíjelo a měli jsme vepřové hody."

Namísto stromečku zdobili manželé pouze několik větviček, kterými si zkrášlí byt. Dárky si ale letos předali s předstihem. „Pořídila jsem si speciální telefon, který můžu ovládat dotykem, klávesnicí i hlasem," pochlubila se. Její manžel se zase s předstihem radoval z takzvaného mluvíku, což je v podstatě malá meteostanice.

Ani na svátky nesedí dvojice doma. Naplánovala si návštěvy příbuzných i turistické výlety. „Kdybychom nemohli jít mezi lidi, zbláznili bychom se. Výhoda je, že všichni naši nevidomí přátelé jsou velmi aktivní, takže jsme podobně nastavení a trávíme čas spolu," shodují se Švábkovi, jejichž hlavní novoroční přání je, aby jim i jejich blízkým sloužilo hlavně zdraví.