„Zatopil jsem kvůli vám, aby se to tady trochu ohřálo," přivítal mě a do chvilky nastalého ticha byl slyšet tikot několika hodin. Aby ne, v té místnosti bylo mnoho budíků, pendlovek i takových, kterým se říká krbové, protože se stavěly na římsu nad ohniště.

„Tyhle bijí každou čtvrt hodinu, melodii mají takovou jako anglický Big Ben," ukazuje právě na ty krbovky a opravdu, zní nádherně. Kolem dokola jsou pendlovky, budíky, náramkové hodinky, kapesní, řetízáky, selské, kukačky, krbové…

Neubráním se první otázce:

Kdy jste začal s hodinařinou? To musí být už dávno…

Tak to je už dávno. Jezdil jsem za mým dědou a bylo mi asi deset, možná dvanáct let. Děda měl hodiny rád, ale vůbec jim nerozuměl, neuměl je opravovat, jen je kupoval po bazarech. Tenkrát se starožitnosti i veteš kupovala právě v bazarech. V jihočeské chaloupce měl rozvěšeno hodně hodin a to se mi moc líbilo. Postupně jsem se v nich začal vrtat a šťourat a získával jsem k hodinám vztah.

To bylo dětství. A dál?

V roce 1970 jsem si koupil pozůstalost po hodináři panu Koblížkovi z Boru. O té doby se věnuji hodinaření do dnes. Zajímavostí je, že v pozůstalosti bylo i jeho Propouštěcí osvětčení z roku 1920 s písmenem „t" v nadpisu místo písmene „d". Před více než čtyřiceti lety jsme také s hodinářem Ptáčkem ze Stráže dávali dohromady věžní hodiny v Boru.

Pamatujete si na první opravený strojek?

Ani si přesně nepamatuji. Určitě to ale byl nějaký budík, ty se dobře opravují. Pak řetězové hodiny se závažím.

Z hodinářské dílničky Slavomíra Kozáka

Co musí hodinář mít, snad vrozené, aby se řemeslu mohl věnovat?

Hlavně to člověku musí technicky přemýšlet, aby mohl odhadnout, jak hodiny mají fungovat. Jinak by hodinář ani nepřišel na to, proč stroj nejde. Musí mít dost trpělivosti, nesmí se mu klepat ruce.

To je hodin a budíků kolem. Kolik jich vám vlastně prošlo za život rukama?

Těžko říci kolik. Je období, kdy se hodinařině věnuji méně, jindy mě to jak se říká, čapne. Odhadem jsou to stovky hodin.

Co bylo v tom množství takovým oříškem, který nešel tak snadno rozlousknout?

Dělal jsem hodiny, které mělo přede mnou mnoho jiných hodinářů, a nemohli přijít na to, proč někdy jdou a jindy nejdou. Šlo o dvoumetrové hodiny, co stojí na zemi, krásné hodiny s třemi závažími a velikým vteřinovým kyvadlem. Ze začátku jsem také nemohl přijít, proč občas nejdou. Až časem. Vracel jsem hodiny na místo a říkal majiteli, že musí jít, že na nich nic vadného není. V tom jsem si všiml, že mají na zadní stěně štípnutou dýhu. Ono totiž záleželo, co v té místnosti vařili. Když se pářilo, dýha pracovala, vyhnula se dovnitř do stroje a zabrzdila jedno kolečko. Dýha pracovala podle vlhkosti vzduchu a zastavovala hodinový stroj.

Z hodinářské dílničky Slavomíra Kozáka

Co se opravuje nejlépe?

Budíky se opravují dobře, téměř každý jde rozchodit. Dříve stál nový budík asi šedesát korun. Majitel přinesl hodináři porouchaný budík a asi za dvacet korun si odnesl domu jiného opraveného budíka.

V místnostech, co jsem viděl, je hned několik hodin. Jak jste ke všem přišel?

Hodiny zásadně nekupuji, ale sbírám. Jsem sběratel. Kupování je o penězích a ne o sběratelství. V době mých začátků starožitnosti ani nebyly takový šlágr. Lidé mi kolikrát hodiny dali a ani jim nepřipadalo, že mi dávají kdoví co. Pro ně to mnohdy bylo harampádí. Ze zkušenosti vím, že když mi někdo takové staré věci nabídne, musím je vzít hned. Jinak do té rodiny přijde někdo jiný, řekne, že jsou pěkné a bere je on. To se nesmí odkládat.

Co vás na hodinových strojcích uchvacuje?

Jde o staré věci a ty většinou byly fortelné, pořádné. Uměli je udělat. Ať jsou to různé mašiny, obráběcí soustruhy. Stroje byly tak bytelné, že kolikrát slouží do dneška. A navíc, byly pěkné. Výrobci strojům dali funkčnost a zároveň byly i hezké. Obzvlášť u hodin se to i čeká.

Prozraďte něco z kuriozit a rekordů…

Největší a spolehlivě nejtěžší hodiny jsou věžní v Boru, o které pravidelně pečuji. Nejzajímavější jsou pro mě ty, co jsem vyměnil s dědou. Mé kapesní s datumovkou hrozně chtěl děda. A měl rámové, co hrají dvě písničky, jedna z nich je Fidlovačka. Měl je pověšené tak nad pecí, že když jsme tam jako kluci vlezli, tak ony pořád hrály. Právě za tyto hodiny jsem s dědou vyměnil ty kapesní. Říkal mi, že stejně po něm všechny zdědím. Jenže zemřel, když jsem byl na vojně, rozebrali si to příbuzní a vyměněné kapesní jsem pak už nikdy neviděl. Raritou je i budík z meziválečného období. Dnes je to běžné a normální, on ale už tenkrát měl opakované buzení. Další jsou kapesní hodinky natahované klíčkem. Mají jeden z převodů řešený pomocí jemného řetízku. To mělo za úkol pravidelnější a přesnější chod.

Na čem pracujete nyní?

Teď mám útlum. Na hodiny se vrhnu až přes zimu.

Říkal jste, že se snažíte vychovat nástupce v podobě vnoučka. Ve svých třech letech už umí rozebrat budíka a na dotaz kdo to opraví, odpovídá: děda. Jak vidíte budoucnost hodinářů?

Nemám o hodinářské řemeslo strach. Na stránkách snad jediné školy u nás, která učí hodináře, je napsáno, že na pět let dopředu mají obsazené dálkové studium. Hodináři se sice neuživí. I tady v Tachově už taky žádní nejsou, ale zájem o to řemeslo je. Musí hodinařinu buď dělat jako koníček podobně jako já nebo jako specialisté za veliké prachy.