Na výstavních panelech v 1. a 2. patře budovy gymnázia je zachycen příběh Anny Frankové a její rodiny ve fotografiích, zasazený do kontextu světových dějin. Výstava potrvá do 30. března.

„Pro lidi, jako jsem já, je to zvláštní pocit psát deník. Nejen proto, že jsem si ho ještě nikdy nepsala, ale taky si myslím, že se později nikdo, ani já, ani nikdo jiný, nebude zajímat o výlevy třináctileté školačky“. Jak hluboce se v tomto svém zápisu Anna Franková mýlila, dnes už všichni víme. Deník mladé Židovky, která se s rodinou před nacisty skrývala v tajném bytě v holandském Amsterdamu, přečetly miliony lidí.

„Výstava slouží také k připomenutí osudu stejně staré dívky z Plzně. Jmenovala se Věra Kohnová, před deportací si také vedla deník. Popisuje v něm, co se dělo v Plzni mezi lety 1942 a 1943. Pak byla s rodinou deportována do Terezína. Už se nevrátila,“ říká organizátor výstavy a učitel Antonín Kolář.

Včera proběhla na Masarykově gymnáziu vernisáž, při které studenti přibližně staří jako Anna sledovali její nešťastný osud. „Obdivuji tu dívku, musela být neskutečně odvážná, stejně jako celá její rodina. Úkryt si připravili, i když už zemi okupovali Němci. Schovaní byli dva roky a Anna si po celou dobu a za všech okolností psala deník,“ upozorňuje čtrnáctiletá Veronika Hrušková.

„Fascinuje mě její pohled na všechny ty události. Byla mladá, téměř neovlivněná názory zvenčí – je to tedy vyprávění nevinné oběti, přímý pohled na věc, navíc i popis všech jejích pocitů. Taková subjektivně napsaná a zároveň objektivní zpověď,“ přemýšlí nahlas osmnáctiletá Albína Matusevych.

Antonín Kolář studentům připomněl, jak moc je důležité zajímat se o historii a přitom reflektovat místo, kde žijeme. „Před několika lety se v Plzni konaly demonstrace extremistů. Různé momenty se v dějinách opakují, je nutné se neustále vzdělávat a zabránit tomu, aby v lidech docházelo k přetlakům působícím zlo,“ vysvětluje učitel.

Studentka Veronika souhlasí s významem podobných výstav. „Nedokážeme pochopit, proč zemřelo tolik nevinných lidí. Ale musíme se učit a přemýšlet o tom, i když z toho mrazí,“ říká Veronika.

Lucie Sichingerová