Marie Uchytilová* 17. ledna 1924 Kralovice
† 16. listopadu 1989 Praha
Dětství prožila v Plzni ve Zbrojnické ulici, kde má pamětní desku. Vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění. Je považována za výbornou medailérku, autorku bust a plastik významných českých osobností.
Je autorkou podoby československé jednokorunové mince (žena sázející v pokleku lípu). 

Minulý týden se spolu s pamětníky lidických událostí zúčastnila besedy s plzeňskými studenty.

Vyprávěla vám někdy maminka, jak ji napadlo vytvořil pomník dětským obětem války?

Maminka říkala, že když skončila druhá světová válka, bylo největší štěstí v jejím životě, že se radovala a tančila s ostatními na plzeňském náměstí. Tam potkala spolužačku, která jí vyprávěla, že během války zažila hrozné věci a vyprávěla jí právě také o dětech. Mamince v té době bylo jednadvacet let, byla citlivá dívka a byla tím hluboce zasažena. Řekla tehdy svým rodičům, že přespí u své babičky.

Proč právě tam?

Její dědeček byl správcem Mikulášského hřbitova v Plzni. Byla tam taková malá chaloupka na dohled od hlavní brány, dnes už je zbořená. Maminka tam u Tylova hrobu strávila květnovou noc v roce 1945. Říkala, že to byla teplá noc, že slavíci zpívali celou noc a ona tam přemýšlela, jak by mohla ona v tomto věku mohla sdělit světu poselství dětského utrpení válečných let. Pak si řekla, že sochařství je ta správná cesta – i slepý si sochu osahá, že sochařství je srozumitelné ve všech jazycích světa.

Takže se už v jednadvaceti letech rozhodla, že vytvoří sousoší?

Ano, dospěla k rozhodnutí, že vytvoří plastiku věnovanou památce dětských obětí druhé světové války. S tím vstoupila do svého dalšího života a s tím záměrem studovala. Nevěděla zatím, jaký pomník nebo plastiku, ale studovala dětskou postavu, dětský portrét. Po absolutoriu osmnáct let vyučovala na odborné výtvarné škole, kde poznala další děti. V sousedství byla mateřská škola, takže pozorovala děti, jak chodí na vycházky a zase si vtiskávala do paměti jejich pohyby, postoje, obličeje a výrazy. Udělala tisíce studií a mnoho sousošíček. Ale ona chtěla udělat takové dílo, které kdokoli uvidí, nebude na něj moci zapomenout. Na to své dílo se připravovala více než dvacet let, a proto později říkala, že člověk může udělat takové dílo, až když ví jak.

A jak ji napadla podoba, kterou nakonec lidické sousoší má?

Bylo takové dušičkové období, jaké prožíváme teď. Na hrobech všech dětí se rozsvěcovala světla a ona zase vzpomínala na ty lidické oběti a na těch třináct milionů dětských válečných obětí. A tak si říkala, že tyto děti vlastně nikde nemají žádné hroby a že kdyby chtěla za každé zapálit svíčku, dávno by zhasla první, než by zapálila poslední. A najednou ji té listopadové noci 1969 jako blesk z čistého nebe napadla myšlenka, že by jako symbol třinácti milionů obětí druhé světové války mohla ztvárnit jeden konkrétní válečný zločin, který byl spáchaný na 82 dětech ve věku od jednoho roku do šestnácti let.

Lidické sousošíOd konce šedesátých let pracovala autorka na symbolických sochách každého z 82 dětí, které byly zabity v likvidačním táboře v polském Chelmnu po vypálení Lidic nacisty (10. června 1942). Odhalení se nedožila, prvních třicet soch bylo instalováno v roce 1995, poslední až 10. června 2000. Její manžel Jiří Hampl, který se na díle podílel, věnoval sádrový model sousoší lidických dětí Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici.

Proč právě lidická událost?

Maminka o lidických dětech všechno věděla - problematika ji velmi zajímala, do Lidic často jezdila. Dokonce mi vyprávěla, že v roce 1942, když se to dozvěděla, složila básničku

Spí víska v noci červnové
ta vlahá noc je děsná
Jen něžná ruka matčina
přikryje děcko ze sna.

Všechno spí, lehko na duši,
keř voní ze zahrádky,
a ani ptáče netuší,
co zalomcuje vrátky

V domku u lesů, kde spěje již,
lidická matko, ještě spíš
naposled pod lidickýma hvězdama světu neznámá

Co bylo potom?

Když ji tahle myšlenka napadla, byla sama doma a prý nemohla doma s tou myšlenkou sama zůstat. Rozhodla se, že půjde pěšky do Lidic a celou cestu přemýšlela, jestli je vůbec v lidských silách takové dílo vytvořit. Že by takové dílo muselo být nadživotní a že to spolkne minimálně deset let života. Nakonec to bylo dvacet let. Říkala, že do Lidic došla kolem půlnoci a byla stříbrná, mlhavá noc a na hrobech lidických mužů a na hřbitově svítila světélka. Jak se přes ně dívala, splývaly jí a ona na lidické pláni viděla ty děti stát. Intenzivně si tam to sousoší představovala – jejich postavy, obličeje. Věděla, že by měly stát v prostoru, aby se zvýšil dojem opuštěnosti, že by je chtěla vytvořit frontálně, ale aby ze všech stran to byla dobře pozorovatelná plastika. V tu noc našla tři místa, kde by toto sousoší mohlo stát a potom k ránu autobusem rychle odjela domů. Celý den nejedla, nepila a vymodelovala malý desetinový model celého sousoší a od něj se nikdy příliš nevzdálila.

Co na její návrh říkaly lidické ženy?

Právě lidické maminky s tímto svým záměrem seznámila jako první ony byly nadšeny touhle myšlenkou. Říkaly: pracujte a my za to budeme bojovat. Maminka pak každou lidickou maminku navštívila zvlášť, ony jí o svých dětech vyprávěly, ukázaly fotografie, pokud je měly.

Znamená to tedy, že jde o autentické podoby?

Ne, maminka se s nimi domluvila, že obličeje nebudou odpovídat. Že to nebudou obličeje lidických dětí, protože pro jejich maminky by to bylo příliš silné. Ale jinak je to identické - v počtu dětí, v jejich věku od jednoho roku do šestnácti let i v poměru chlapci - dívky (42 dívenek a 40 chlapců). Během tří měsíců vznikl ateliér a tam začala pracovat.

Vytvořit takovéhle sousoší ale musí dát neuvěřitelnou práci…

Bylo to nepředstavitelné - deset let tam pracovala dvanáct až osmnáct hodin denně - bez víkendů, bez dovolené. Milovala vážnou hudbu, chodila na koncerty - toho se všeho musela vzdát. Pracovala vkleče, vestoje, na štaflích, hodiny v jedné poloze. Někdy zapomínala i jíst. Lidické maminky ji navštěvovaly a každá si tam to své dítě našla - podle věku a výrazu tváře. Maminka říkala, že to je takový oltář. S každým z těch dětí musela znovu a znovu prožívat jeho příběh, bolest a tragédii. Bylo to pro ni strašně silné. Najednou už válka nebyla jen statistika, ale konkrétní příběh.

Když víte, jak dílo vznikalo a co mu vaše maminka obětovala, musí být pro vás těžké se na něj dívat…

Jsem na ni pyšná. Sama říkala, že každé lidické dítě představuje víc než 150 tisíc dětských obětí druhé světové války. Považovala ho za svůj celoživotní mírový čin. Kolikrát v Lidicích stojím a vidím u ostatních lidí obdiv a úctu. Také tam dospělí vysvětlují dětem, co se tam přihodilo. Ty děti to najednou pochopí, jsou otřesené a ptají se A žijou ještě ti nacisté? Nebo jsem tam viděla, jak tam lidi nosí hračky nebo drží minutu ticho.

Kolik vám bylo, když maminka začala na sousoší pracovat?

To mi bylo dvacet. Sledovala jsem její práci, vždycky jsem ji obdivovala a těšilo mě se na ni dívat. V roce 1970 se mi narodila dcera, o tři roky později syn, takže jsme do Prahy za ní jezdili. Maminka byla v ateliéru trochu jako ve vězení, ale byla tam velká zahrada a bazén, takže nám byla blízko, i když pracovala. Byla ráda, že se dívá na děti. A když si při modelaci potřebovala něco zkontrolovat.

Chodíte často k domu ve Zbrojnické, kde je nyní deska věnovaná vaší mamince?

Pokaždé, když jdu do centra, projdu se Zbrojnickou ulicí a vzpomenu na maminku. Snažila jsem se tu pamětní desku udělat tak, aby tam byla nejenom podoba, ale aby tam bylo vidět i její nitro a odhodlání. A říkám si, že by snad byla ráda, že by se jí to snad líbilo, že se na ni tady v Plzni vzpomíná.

Jaké pro vás bylo přijmout 28. října státní vyznamenání pro vaši maminku?

Byla to nezapomenutelná atmosféra. Hodně na mě zapůsobilo, když tam pochodovali vojáci a nesli historické prapory za zvuku husitského chorálu. To jsem opravdu měla pocit takové té státnosti, radosti a vznešenosti. Pan prezident řekl, že sousoší lidické děti je nejkrásnější a zároveň nejsmutnější pomník, který ve svém životě viděl.