Čím se Augustin Krystyník zabývá, lze na první pohled odvodit podle dřevěného loukoťového kola vystaveného hned vedle zmíněných tabulek. Je jediný v zemi, který se vyučil kolářem a dodnes řemeslo provozuje.

„Pořád se tu něco děje, dveře se netrhnou, práce je dost a furt je nad čím přemýšlet a špekulovat. Neumím si představit život bez dílny, bez práce a vůně dřeva. Poskakoval jsem tu od mala, u tatínka jsem tu dělal praxi,“ svěřil se před nedávnem Valašskému deníku.

Velká dílna je rozdělená na dvě části. V pravé jsou stroje, které zakoupil jeho otec, také mistr kolář. Jsou tu originální mašiny z Rakouska-Uherska: Panhans a Johan.

O dílnu naštěstí nikdy nepřišli

„Tatínek je dovezl z Brna ve čtyřicátých letech. Já už jsem levou část dílny vybavil modernějšími stroji. I když je mezi nimi kopírovací soustruh z roku 1935, na kterém dělal Baťa dřeváky. To je velký pomocník,“ pochvaluje si Augustin Krystyník důmyslný stroj v rohu dílny.

Přes všechny režimy Krystyníkovi nikdy o dílnu nepřišli. „Když zavřeli živnosti, tatík přešel do Výrobního družstva Beskyd. Nastěhovali nám tu dělníky, ale fungovalo to. Pak přešel i s dílnou do JZD. Já jsem v té době nastoupil do učiliště, mohl jsem tu přes JZD dělat praxi. V sedmdesátých letech jsem se vyučil, tatínek šel do důchodu a dělali jsme v naší dílně pod obecním úřadem. Já jen po odpoledních, oficiálně jsem byl zaměstnaný ve Zbrojovce v muničce. Prvního března 1990 jsem si sám otevřel živnost, byl jsem jedním z prvních soukromníků. Začal jsem dělat zakázky pro kostely, od roku 1995 se věnuju plně kolařině,“ vzpomíná druhý z rodu kolářů Augustin Krystyník.

Mezi bruskami, pilami, frézami je stále také spousta rozdělaných kol.

Kola jsou náročná na přesnost

„Každé je individuální. Základem je umět vypočítat osazení špic do hlavy, spočítat počet a průměr loukotí a podle toho počet špic. Fyzicky náročné je kutí a natahování ráfů (železná obruč na obvodu kola – pozn. redakce), dělá se to za horka. A také zavrtávání ocelových pouzder takzvaných výtoček, po valašsky bukší, do hlavy kola,“ popisuje.

K výpočtům používá i tabulky. „Je to náročné na přesnost. Všechno musí být pevné v závislosti na velikosti vozu, nebo na tom, kolik uveze. Jsou kočáry, které mají vzadu čtrnáct a ve předu dvanáct špic. Na každé kolo dělám jinou šablonu,“ vysvětluje zručný řemeslník, který kolo o metrovém průměru včetně nezbytné „kovařiny“ vyrobí za třicet hodin.

Do dílny Augustina Krystyníka si nejednou našli cestu i filmaři, dělal třeba pohádkový kočár nebo kola na houfnice pro film o letcích z první světové.

Opravoval štíty, vikýře, okna i schody na Maměnce

Zajímavých zakázek je ale daleko více. Zručný řemeslník z Hrozenkova vyráběl třeba kola na americké historické auto Buick z roku 1908. Taky oblouky na Tatru 30. V roce 2019 také strávil několik měsíců na Maměnce na Pustevnách. „Dělal jsem tam štíty, vikýře, okna, schody, balkony kozubce (půloválná ozdobná stříška – pozn. redakce) a další. Opravovat něco, čehož autorem je Jurkovič, to se hned tak někomu nepodaří.“

Kolařina má podle novohrozenkovského rodáka stále svou budoucnost. „Lidi investují do starých věcí, které chtějí opravit. A požadují profesionální přístup. Pak si také té práce cení. Proto za mnou chodí a proto mám pořád co dělat. Zatím nemám nástupce, ale věřím, že se někdo z mých jedenácti vnoučat chytí a neskončíme ve druhém koleně. Ale to se nedá nutit, na řemeslo musí být chuť,“ usmívá se Augustin Krystyník.