Kým jste většinu času? Kavárníkem, hradním pánem, organizátorem?
Vlastně vším v jednom dni. Ráno se probudím jako hradní pán, přikážu sám sobě, abych uklidil, takže si zahraju na poddaného. A pak jedu do Prahy organizovat a vymýšlet věci. Kavárníka používám, protože se starám o pohoštění, kterým nemusí být jen káva a víno, ale i atmosféra. Kavárna je více o atmosféře než o tom, co v ní zrovna pijete. Proto označení kavárník pražský rád používám. Na Karlův most jsem zval lidi jako kavárník, ale všechno si přinesli sami. Prostě kavárna bez servisu.

U hostiny na mostě ale asi nezůstane. Už máte nějaký další projekt?
Pořád mi něco běží v hlavě. Mám sto nápadů a z nich pět vyjde. Zrovna teď mám nápad, že by se jeden den v roce řeklo „Dnes je povoleno vytáhnout stoly ven před domy“. Přátelé by přinesli jídlo a pití a byla by to slavnost po celé Praze. Pracovní název je Stoly ven.

No, to nebude jednoduché
Legislativně určitě ne. Praha by musela vyhlásit, že to jeden den v roce jde takhle udělat, protože teď to jen tak jede. Chci tím říct, že každý den se nějak posouvám v uvažování, co vlastně moje povolání může znamenat. Vymezit se z obecné definice Kavárník je ten, který podává lidem kafé.

Nápady máte asi od malička, ale provozovatelem kavárny jste deset let. Proč jste přivedl les do Vršovic?
Je to tak, v neděli to bude přesně deset let. Byl jsem věčný student, celý den jsem hrával šachy a náhodou jsem se 2. srpna 2010 stal provozovatelem kavárny. Do té doby spousta volného času a od té doby už jsem tolik volna najednou neměl. Nelituju toho.

Jak jste se dostal ke kavárně ve Vršovicích, které byly všechno, jen ne vyhlášenou kavárenskou čtvrtí?
V té době nebyla žádná čtvrť známá jako kavárenská, kavárny moc nebyly, kromě několika vídeňského typu jako Slavia či Louvre. Byly spíš bary. Ale ve Vršovicích těsně před tím otevřelo vynikající Café Sladkovský. A ke Café V lese jsem se dostal náhodou, což je asi nejlepší metoda. Řekli mi kamarádi, že je něco volného. Náhodou potkáte někoho v hospodě a ten vám o něčem řekne.

Se začátkem Café V lese se to celé spustilo, Piána v ulicích, poeziomat na Náměstí Míru a další. Jaký otisk v pražském životě jste zanechal?
Snažím se o to, dělat svoje stopy a značkovat si terén. Ne proto, aby se řeklo „Tady je Kobzovo“, ale aby to případně někomu udělalo radost. U poeziomatu na Míráku může být deset lidí denně, ale to už je za rok tři tisíce a za těch 10 let třicet tisíc lidí, kteří mají zážitek. Baví mě, že každé místo je vlastně permanentní festival.

Váš kamarád vám řekl, že náměstí se ve městech přesouvají na střechy. To byl ten popud, kdy jste si řekl, jdu hledat střechu pro, vašimi slovy, permanentní festival?
Až když máte střechu, můžete uvažovat o tom, co je to střecha. Obor střecha tu nebyl, nežilo se na střechách. Všichni si vybavíme pár restaurací na střechách, třeba v Kotvě, ale bylo obtížné tam dostat lidi, z ulice to není vidět. Takže my teď experimentujeme tady v Lucerně nebo v Domě odborových svazů a zjišťujeme, co to střecha je. Nechceme střechy zaplácat předem definovanými záměry, jako je třeba restaurace nebo wellness, sázíme na proměnlivost, nedefinovanost. Je to lehká promenáda, není to statické. Pořád to zkoumáme, i proto jsme tu v zimě stavěli sněhuláka, teď tu máme třešně a S-třesní výhled. Kouzlem se ze střechy Lucerny stane třešňový sad. Měli jsme tu bublináře. Jenom vyhlídka by byla nuda. Víte, co mě na tom baví?

Ne, řekněte…
Že se lidi podívají na svoje město nově. Žijí tady desítky let a uvidí Prahu z jiného úhlu. Lidi, včetně mě hodně cestují po světě, ale měli bychom objevovat to, co máme doma. A nemyslím obcházet všechna muzea a památky. Ale chodit na střechy, do dvorků. Praha chce kvůli koronaviru lákat do Prahy tuzemské mimopražské turisty, ale možná by bylo fajn udělat kampaň pro Pražany.

Pomohlo vám k tomu to, že nejste z Prahy a musel jste si to město pro sebe objevit?
Myslím, že ano. Pocházím z malého města a snažím se v těch nápadech dostat do Prahy to obyčejné, prosté, spontánní. A výhoda to byla i pro mě, bez zázemí Prahy jsem si tu musel najít nějakou svou cestu, studium jsem nedokončil a říkal jsem si, co tady teď budu dělat? To člověka donutí, vymyslet si něco vlastního.

Kde jste se v Praze vlastně pohyboval a žil? Kde vás to bavilo?
Měl jsem rád Břevnov, kde jsem bydlel na kolejích. Bavila mě cesta z Podolí na Vyšehrad, kterou jsme chodili s profesorem filozofie Zdeňkem Neubauerem. S malou skupinkou jsme tam chodili z Nedvědova náměstí, kde profesor Neubauer bydlel. Víte, všude se dají objevovat obyčejné i vznešené věci. Jeden by si povýšeně řekl, že na venkově, třeba u hradu Pirkštejn, kde žiju, to bude samý vidlák, ale pak objevíte tolik zajímavých, chytrých lidí. A zase to obyčejné najdete v Praze. Baví mě, že nakrmím na venkově kozy, zatopím v kamnech, sednu do auta a vystoupím v tom vznešeném světě na Václaváku a jdu na schůzky s lidmi, kteří mají asi osmou schůzku denně. Kontrasty jsou fajn. Proto dáme operu na střechu nebo piáno na nádraží. To lidi zajímá.

Čím vás Praha fascinuje a baví?
Baví mě tu pajzly, kde se potkávají lidi různých společenských vrstev. Mám rád katedrálu sv. Víta a Vojtěcha. Zvlášť, když tam jdu v adventním čase na roráty před šestou ráno.

Jste v první řadě podnikatel. Tím se živíte. Ale vaše nápady do obecné představy podnikatele úplně nezapadají.
Pro mě to má hodnotu, jsem rád, že děláme něco navíc. Samozřejmě Piána v ulicích a podobně dotuju, tyto aktivity nejsou ani na nule, ale jsou ztrátové. Za podnikání se nestydím, myslím, že co nejvíc lidí by mělo podnikat. Mít malé živnosti a přijmout odpovědnost. Pak se budeme jinak i dívat na věci kolem nás. Moje vysněná společnost není, že všichni budou mít stejně. Soutěživost je dobrá, nutí nás dělat věci lépe. Je přece skvělé chtít vydělávat peníze.

Do jakého pražského prostoru se ze střech vydáte teď?
Na hřbitov.

Prosím?
Zajímá mě oživování hřbitovů. Na Olšany chceme dát poeziomat s básněmi autorů, kteří jsou tam pohřbeni, třeba Filipa Topola. Láká mě s hřbitovy víc pracovat. Poeziomat bude záchytný bod a pak tam můžeme udělat třeba velmi komorní, tichý koncert klasické hudby, udělat procházky. Na hřbitově musí být zachována pietní atmosféra, ale zároveň si myslím, že by se tam mělo víc chodit. Když to bude důstojné, tak proč ne? Proto používám s nadsázkou název Oživování hřbitovů.

Ondřej Kobza
41 let
Podnikatel
Pochází z Ústí nad Orlicí
Žije v Praze a na hradě Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou
Provozuje Café V lese a Café Neustadt
Je autorem projektu Piána v ulicích
Na střeše Domu Radost (Dům odborových svazů) a paláce Lucerna organizuje komunitní akce, promítání filmů, cvičení jógy nebo operní vystoupení