Práci čalounice znají i ve Vídni. Je škoda zbavovat se starých věcí, říká

Paradoxy. Lidé si Kunětickou zmrzlinu u stánku koupit mohou. Ale ne u pojízdného

Dodává, že čalouník není jen prostý řemeslník, který musí umět také šít, ale měl by být i designér. „Když zákazníci chtějí poradit, jakou zvolit barvu či styl, měla bych jim umět poradit. K tomu je ideální, když vidím fotky interiéru, kde je ten kus nábytku umístěný. Pak jsem schopna navrhovat barvy čalounění, aby do interiéru sedlo a nábytek nevypadal kýčovitě,“ popisuje třiačtyřicetiletá žena.
Čalounickému řemeslu se vyučila na popud rodičů.

„Před koncem základní školy vůbec netušila, co bych chtěla v životě dělat. Jako mladou holku mě tato práce vůbec nezajímala a nic jsem o ní nevěděla. Ale maminka rozhodla, že se půjdu učit na čalounici a bylo. Zřejmě od mého raného dětství vnímala, že jsem rukodělná a zručná a tak rozhodla za mě. Dnes jsem jí za to vděčná,“ usmívá se.

Dvojí začátek

Řemeslu se s přestávkami věnuje už dvě desetiletí. Po vyučení pracovala ve firmě, která ale zkrachovala. Měla sice živnostenský list, ale práce bylo málo, a tak se živila různě. Jako prodavačka nebo pekařka pizzy. Zhruba před deseti lety Pavlína pracovala pro jednu čalounici z Rychvaldu, která si prý všimla, že je šikovná a doporučovala ji, aby zkusila pracovat takzvaně na vlastní triko.

„Pořád mi říkala, ať to zkusím, a takzvaně mě nakopla. Tak jsme na ni dala, zkusila to a už dělám jako živnostník asi osm let,“ říká matka dvou dětí. Při druhém rozjezdu jí prý hodně pomohl internet, kde nabídla své služby a ono to zabralo.

Produktivita při práci z domova klesá. Lidé jsou vyčerpaní, ukázal průzkum

„Zprvu pozvolna, lidi se poptávali, kolik by to stálo a tak a pak se rozjelo. Jednou jsem dokonce inzerovala v nějakých novinách a několik dní jsem pak měla telefon za telefonem. Lidi začali chodit, na netu mi píšou dobré recenze, takže dobrý,“ usmívá se spokojeně Pavlína Fukalová.

Zakázka pro vídeňský kostel

Podotýká, že nevyrábí nový nábytek, ale opravuje ten starší, používaný. A proč si lidé nechávají přečalounit staré židle nebo křesla? „Říkají, že jim ten nábytek vyhovuje, výška, pohodlí, prostě k tomu němu citovou vazbu. A já jsem schopna jim tyto kusy opravit, zachovat tak, aby byli spokojeni,“ říká čalounice s tím, že nejčastěji lidé vozí k opravě křesla, židle, lavice, taburety, sedačky nebo čalounění postele. Ze zbytků pak vyrábí třeba polštáře na sedačku.

Zakázky prý bere bez pořadníku. „Malé věci, to se řeší hned, ale velké zakázky, jako jsou postele, čela, nebo třeba více židlí, to si u mě musí zákazník objednat,“ vysvětluje Pavlína Fukalová.

Návrhářka Zuzana Lešák Černá: Bez módy bych cítila v duši prázdno

Zákazníky má dokonce i v zahraničí. Staré křeslo si u ní nechala zrenovovat třeba jedna Češka, která dlouhodobě žije v Německu, nebo mladý pár, který na Karvinsku zdědil nějakou nemovitost a nábytek si nechal opravit a odvezl do Holandska, kde žije.

Stopa šikovnosti a kvalitní práce Pavlíny Fukalové je dokonce i jednom vídeňském kostele. Čalounění v kostelních lavicích je její práce. „Ani nevím, který kostel to je. Musím se zeptat našeho pana faráře,“ říká skromně. A pro zakázku už dostala i z dětmarovické farnosti. „Loni si pan farář po nástupu objednal nějaké křeslo, které využívá při bohoslužbách. Jenomže si ho původně objednal v cizině a bylo potažené bílou látkou, která se nehodila, tak jsem tomu dala červené čalounění a dělala nějaké drobné úpravy,“ popisuje řemeslnice.

Nejraději je v dílně sama

Do jisté míry samotářská práce v garáži, jí prý nevadí.

„Zvykla jsme si. Ale na druhou stranu je dobře, že to tak je. Jako kulisu mám puštěné rádio. A když sem za mnou někdo přijde, třeba děti mi chodí občas pomoci, tak do mě mluví a já pak můžu dělat chyby. Takže v dílně jsem nejraději sama. Umím si to ale kompenzovat ve volném čase, chodím cvičit, mezi lidi, nebo jezdím na kole,“ dodává spokojeně čalounice.