„Na jaře a na podzim chodí nejvíce diváků. Březen a duben jsou dva nejsilnější měsíce. O ty jsme přišli. A teď je otázkou, zda si k nám lidé, nyní po uvolnění mimořádných opatření, najdou cestu. Už vůbec nemluvím o případné druhé vlně onemocnění, která by mohla přijít právě na podzim,“ tápe v nejistotě Emil Šimek.

On-line reportáž ke koronaviru najdete ZDE 

Za dobu, kterou byli nuceni strávit v Holešově, jim uteklo osm štací. Nyní, po návratu do „normálu“, se další zastávkou stane krajské město Zlín. „Nevíme sice co nás čeká, ale budeme rádi za každou korunu, protože je třeba platit složenky,“ říká zasmušile Emil Šimek a jen stěží předpovídá, jak těžké časy ještě Cirkus Šimek čekají.

„Škrábance“ od tygrů

Lidé z Holešova se občas zastavili a věnovali zvířátkům například tvrdý chleba. „Vážíme si toho. Nikdo nám jinak nepomůže. Jsme soukromníci. Je to čistě na nás,“ poukazuje Šimek.

Po dobu uzavření cirkusu se personál snížil na polovinu. Z obvyklých 11 pracovníků zůstala v Holešově pouze šestice. Artisti a klaun odjeli domů. „Využili jsme volno k drobným opravám. Samozřejmě zvířata nezahálela,“ popisuje Emil. „A taky zde přišli na svět dva velbloudi a lama,“ ukazuje na nové přírůstky manželka principála Anna. Chloubou cirkusu jsou pak čtyři tygři, jejichž drezúru nemá na starost nikdo jiný než samotný principál.

„Tygra trénujete od malička asi půl roku,“ vypráví Emil Šimek o majestátní šelmě, když ji hladí skrz mříže. I Emil však má od tygra pár škrábanců. „Nikdy to nebylo nic vážného. Tygr mi nechtěl ublížit. Kdyby ano, už bych tu nebyl,“ usmívá se principál, jako by o nic nešlo.

„I zvíře má svou hlavu. A když se rozhodne, že nechce něco udělat, nedonutíte jej,“ vypráví dál své zážitky s tygry a prozrazuje, že všechny čtyři šelmy spořádají za den 30 kilogramů masa. Nejraději mají podle jejich cvičitele hovězí. Dlouhé stání zvířatům nijak zvlášť nevadí. Jsou zvyklí ze zimoviště, které má Cirkus Šimek v Českém Brodě. Ten je od Holešova vzdálen asi 300 kilometrů.

Protesty odpůrců cirkusu před pokladnou

Cirkusy to nemají jednoduché ani za běžného stavu. Setkávají se totiž s „nájezdy“ věčných odpůrců cirkusů. „Strhávají po městě plakáty. Posprerují maringotky. Sem tam se objeví někdo i před představením u vchodu a ukazují fotografie zbídačených zvířat. Ale nikdo už neví, odkud zvířata na fotografiích pocházejí,“ popisuje strasti Emil Šimek.

„Lidé tady v Holešově, když chodili na procházky, se přesvědčili mnohdy sami, že se o zvířátka staráme. Každý den jsme zde měli veterináře. Zvířata jsou očkovaná. Nemůžu týrat tygra. To by si nenechali líbit,“ vysvětluje Emil.

„Bylo by to špatné, kdyby zakázali v cirkuse zvířata. Je to tradice. A mohlo by to pro nás být likvidační. Jsou státy, kde zákaz schválili a teď jej ruší, protože zjistili, že se jednalo o špatné rozhodnutí,“ uvádí příklady z okolí principál.

Každý týden jiná škola

„Kdyby jsme se u toho nenarodili a neměli rádi všechno kolem, už to neděláme. Není to na žádné zbohatnutí. Lidé si to často nedokážou představit,“ přidává se k manželovi Anna Šimková.

A bude mít Emil Šimek následovníka, který jednoho dne převezme otěže? „Synovi je dvanáct. Začínal odmalička a začal trénovat již v šesti letech. Také dcera se zapojuje. Fungování cirkusu stojí na rodové linii,“ zdůrazňuje Emil, který by cirkusový život nevyměnil.

Děti to však nemají jednoduché. Na každé štaci chodí do jiné školy. Součástí třídního kolektivu jsou tak třeba jen pouhý týden. Učit se musí ještě doma a jednou za čas musí na přezkoušení do své „mateřské“ školy. Kočovný život je tvrdý a není pro každého.

„Mnozí mi říkali, že by s námi nedokázali udržet tempo ani měsíc. Práce je tu pořád. Staráte se o zvířata, připravujete vystoupení a uklízíte po představení, montujete a demontujete šapitó, přejíždíte mezi městy,“ popisuje Emil Šimek. Je to prostě jeden velký cirkus.