Sklářskému řemeslu se vyučil a práce ho zcela pohltila. „V době krize, když jsem musel splácet hypotéku, jsem ze sklárny odešel a začal pracovat ve Žďasu. Ale stejně jsem docházel do sklárny dál. Aspoň vypomáhat," usmívá se Lukáš Verner.
Nakonec se do sklárny vrátil. Práce se mu stala koníčkem. A jeho koníček se opět změnil v práci. Sklo je pro něj do dneška srdeční záležitostí. A to i přesto, že je celý den na nohách a pracuje v horku. „Je při tom velká žízeň. Máme tu stále čaj, sifón a taky pivo. Pivo ke sklářství již tradičně patří. Doplní minerály i vitamín B. Říká se, že pivo dodává skláři sílu,“ popisuje svůj pitný režim Lukáš Verner.

Práce s živým ohněm neznamená jen horké a žíznivé prostředí, ale také občasné popáleniny. „Traduje se, že se člověk musí stokrát spálit, než se z něho stane sklář. Zpočátku jsem to zkoušel spočítat, pak jsem ale přestal. Spáleniny byly ze začátku běžné, člověk se zkrátka musí naučit jak a kam sáhnout. Popáleninám se člověk vyvaruje jenom zkušenostmi,“ míní.
Mladá krev se hledá těžce
Produktivní generace mistrů sklářů už pomalu stárne. A mladá krev se v této branži hledá jen těžko. „Než sklář „vyroste“, trvá to dlouho. Musí začínat pomalu. Od toho nejjednoduššího. Až po složitější věci. Musí se vyvíjet a učit. Sklo se člověk vlastně učí celý život,“ podotýká Lukáš Verner.

Práce skláře je o šikovnosti a také o rychlosti. Už ve chvíli, kdy se sklo ohřívá, musí člověk vědět, co s ním bude dělat dál. „Jakékoliv rozmýšlení je potrestané ztuhnutím skloviny. Já kolikrát na začátku vůbec nevím, jak to budu dělat. Ale těsně předtím, než vezmu nástroj do ruky, je mi to jasné. Začnu improvizovat. Během vteřiny musím vymyslet postup,“ vysvětluje sklářský mistr, který je nyní nájemcem vyhlášené karlovské sklárny.
„Pan Svoboda dosáhl věku, kdy už nemá sílu řemeslo nadále provozovat. Tak jsme se dohodli na pronájmu. Vždycky jsem si přál ve skle pokračovat co nejdéle. Tak snad to vydrží,“ doufá Lukáš Verner.