Nejenom rybáři a vodohospodáři, ale i obyvatelé obce Lužnice, která se nachází přímo pod Rožmberkem, sledovali každý den pevnost hráze s obavami. Modlili se, aby vydržela. Nikdo ani nechtěl domýšlet, jak by dopadly již tak vodou postižené Veselí nad Lužnicí nebo Soběslav – a možná i Praha.

V obci Lužnice zažívali bezesné noci.

„Řeka dostoupala až k chatkám v místním kempu a pak museli rybáři začít odpouštět Rožmberk. V tom okamžiku šla všechna voda na vesnici," vzpomínají obyvatelé obce pod největším českým rybníkem na deset let staré události.

„Rázem byla zaplavená obec až na cestu k rybníku Potěšil. Hromadila se zde naplavená dřeva a vysvobozením bylo, že praskla hráz rybníka Potěšil, jinak by voda stoupala ještě výš do obce," vypráví provozovatel kempu na břehu řeky Lužnice Zdeněk Radosta.

Neskončilo to ale jen vystěhováváním chatek. „Když padlo rozhodnutí o uvolnění česel na bezpečnostním přelivu Rožmberka, bylo nutné vyklidit celou vesnici," pokračuje Zdeněk Radosta. Z megafonů se ozývalo, aby lidé do dvou hodin opustili své domovy, prakticky všechno zde zůstalo. „Přijel náklaďák a místní odjeli většinou jen s příruční taškou. Ve dvou případech na výzvu evakuace nereagovali. Z jednoho domu pak obyvatele stěhovala policie. Někdo se i přes pole vrátil, že bude spát doma. Ale byla vypnutá elektřina, plyn a domy se kontrolovaly," vypráví dnešní starostka Lužnice Miroslava Kolouchová.

Šest hasičů, policisté a celní správa tu hlídali, aby se nikdo nedostal do vesnice. „Až druhý den se mohli podívat domů ti, kteří potřebovali podojit a nakrmit hospodářská zvířata. Až po zhruba třech dnech mohla na úřad tehdejší starostka, která vystavila povolenky ke vstupu pro asi pět dalších lidí," pokračuje.

Většina obyvatel se uchýlila k příbuzným, a kdo neměl kam jít, dostal střechu nad hlavou v internátě sklářské školy v Chlumu u Třeboně.

Vojáci odstřelili česla a vesnice byla liduprázdná.

„V noci úplné ticho, jen dobytek řval hlady. Když jsme sem už na dvě hodiny denně mohli, tak sice před každým domem stálo auto, ale atmosféra byla hrozná," vzpomíná starostka.

Až po sedmi dnech se lidé mohli do Lužnice vrátit. Vítala je voda, bahno a zápach. Nezbylo nic jiného než se z toho co nejrychleji oklepat. Nebýt Rožmberka, nestálo by tu možná už vůbec nic.