A to hned. „Měl jsem sehnat ještě jedno auto s řidičem a být za 20 minut na západním nádraží," líčí muž počátek svého neobvyklého zážitku z velké povodně v Ústí.
Proč na nádraží? Protože ze čtvrtě Střekov, kde žila rodina nevěsty, se v té době dalo do centra města, a tedy i do městské obřadní síně, dostat jen po železničním mostě. Oba silniční velká voda vyřadila z provozu.

Řidiči dorazili, právě když z vlaku, pendlujícího přes rozvodněné Labe, vystupovali svatebčané s krabicemi chlebíčků, cukroví a láhvemi v rukou. Přes vážnost situace hýřili veselím. Aby je převezli k obřadu, museli se několikrát otočit. A poté zase zpátky. Veselá skupina, teď už i s novomanžely, opět nasedla do vlaku a přejela na druhou stranu, kde na ni čekaly zaparkované nazdobené svatební vozy.

Tehdejší hlavní aktéři, dnes manželé Jitka a Martin Surých za pár dnů oslaví desáté výročí své svatby. Budou při tom samozřejmě i vzpomínat. Mají na co, těch komplikací tenkrát museli překonat spoustu. Nejen dopravu, i když ta byla asi nejzásadnější.

„Ze strany ženicha byli všichni na ,správném' břehu Labe, kde se měl obřad konat. Zato nevěstini rodiče měli do poslední chvíle nahnáno. Vzhledem k tomu, že vdávali jedinou dceru, to ale nesli statečně. Dokonce z jejich strany zazněla věta: Vezměte se, i kdybychom nemohli přijet!" říká dnes Martin Surý.

Velká voda také smetla restauraci Labská bašta, kde měli mít hostinu. Ta se proto odehrála na zahradě rodičů nevěsty. Všem se prý moc líbila. „Původní plán cca 20 hostů se dokonce změnil v asi 50. Samozřejmě byl trochu ­chaos, ale vše dopadlo na výbornou," chválí si manželé.

Přiznávají, že několikrát, naposledy den před konáním svatby, se jim honila v hlavě myšlenka ji odložit na později. Nakonec to nechali osudu, věřili, že jim bude nakloněn. A byl. Takové „maličkosti" jako neúčast kadeřnice či svatební dort, který zůstal v ledničce na druhé straně, než se slavilo, je rozházet nemohly. Naopak zcela hladce proběhl únos nevěsty. „Bál jsem se, že budu muset na druhou stranu, ale naštěstí jsem ji našel na té střekovské a vlakem jsem už nemusel," směje se Martin Surý.