Spisovatelka, novinářka a máma, která svou dceru podporuje v charitě, to je Bára Nesvadbová. Dřívější královna večírků, dnes žije v domě za Prahou obklopena rodinou a zvířaty.

Stala jste se patronkou charitativní výtvarné soutěže občanského sdružení ADRA. Čím Vás zrovna tento projekt oslovil?

S ADROU spolupracuji už druhý rok. Loňské téma bylo hračky jak si hrají děti v jiných kontinentech a sociálních sférách než je střední Evropa. Přišlo přes sedm tisíc výkresů, což mě velmi překvapilo. ADRA nutí děti přemýšlet nad tím, že jinde žijí děti, které chodí do jiného typu školy a jiným způsobem si hrají. Děti tak reflektují, že existuje i úplně jiné prostředí než to, na které jsou zvyklé. Také rodiče si díky tomuto sdružení uvědomují, že žijí v luxusu oproti některým jiným kontinentům. A to i ti nejchudší z nás.

Máte dceru, která je na prvním stupni základní školy. Jde příkladem ostatním a už namalovala obrázek Žízeň aneb Voda nad zlato, které je letošním tématem soutěže?

Ano. Bibi je velmi citlivá, takže se snaží pomáhat, kde je potřeba. Dokonce sama od sebe přišla, že by ráda dala půlku svého kapesného společnosti Dobrý anděl. Člověka nenapadne, že když máte funkční rodinu, tak špatný zdravotní stav jednoho člena může způsobit, že nebudete mít třeba ani na vlak. Jakmile jeden člen onemocní rakovinou, musí se tomu přizpůsobit život ostatních členů, což někdy vede ke krizovým situacím.Na Dobrém andělovi je mi sympatické především to, že všechno, co pošlete, jde nějakému jinému dítěti. Nemusíte platit žádnou pracovní sílu. Jakou částku do projektu vložíte, taková putuje nemocným dětem.

Vy sama se kromě ADRY angažujete i v dalších dobročinných projektech.

Spolupracuji s nadací Etincelle, která se snaží mentálně handicapované občany stavět na úroveň většinové společnosti. Děláme kalendáře nebo charitativní bazary, jejichž výtěžek jde primárně do ústavu na Kladně. S klienty chodím i na různé akce, naposled jsem s nimi byla v cirkuse a ohromně jsem si to užila. Je to tak moc vzdálené naleštěnému světu modelek, ve kterém se běžně pracovně pohybuji. Jsou to neuvěřitelné kontrasty. Tito lidé jsou velmi bezprostřední, což je moc fajn. Třeba Karel, kterému je asi třicet, se zamiloval do ženy, které je asi 63 let. A můj údiv nad tímto věkovým rozdílem komentoval: Ale Báro, láska přece kvete v každém věku.

Jak často se s nimi vídáte?

Rozhodně méně než bych chtěla. Asi tak jednou za měsíc. Mám moc ráda kavárnu a pekárnu na Kladně, kde pracují. Moc bych si přála najít malý prostor i v Praze, kde by mohli péci různé dobroty a obsluhovat hosty. Nejraději bych to spojila s malou sci-fi knihovnou, kde by byly k dispozici knihy, které jsem zdědila po tátovi.

Váš tatínek byl známým sci-fi spisovatelem.

Mám po něm spoustu knih, ze kterých bych chtěla vytvořit největší scifistickou knihovnu ve střední Evropě. Byly by to knihy pouze ze 60. až 70. let. Moderní knížky by tam mohly být asi také. Ale na čtečkách, aby to odpovídalo době. Už jen najít vhodný prostor.

Tatínek Vás hodně ovlivnil. Prý natolik, že je pro Vás muž číslo jedna Vašeho života.

Měli jsme se moc rádi. Dlouhá léta jsem nemluvila o jiných mužích. A myslím, že není možné, aby ho někdo dohnal. To prostě nejde už z toho důvodu, že táta umřel. Po jeho smrti jsme musely s mámou opustit vinohradský byt, bylo to příliš bolestné. I teď, když jedu kolem, píchá mě u srdce.

Městská holka se přestěhovala na vesnici. Jaké to bylo zvyknout si na odlišný domov?

Už jsem vesnická holka. Když jsem však poprvé přišla do našeho domu, zdál se mi příliš velký a neuměla jsem si úplně představit, že se v něm bude tak pěkně bydlet. Teď jsem si ho zabordelila a mám takovou príma ženskou domácnost. Já s Bibi a s mámou.

Copak žádné pánské návštěvy?

Mám přítele, který se u nás občas objevuje. Je to takový vztah na půl týdne, to mi vyhovuje. Nedokážu si představit, že bych vedle sebe měla někoho dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu. Sžívat se s někým by mě v mém věku asi zabilo. Jsem ráda sama. Když ale partner přijede, mám vždycky radost, že je se mnou.

Jak s ním vychází Vaše dcera? Přeci jen, má svého tatínka.

Bibča má vlastně tu výhodu, že nikdy nepoznala klasický rodinný model. Nemá se jí tedy po čem stýskat. Její tatínek má kromě ní ještě další děti s několika ženami, takže vždycky probíhá takový svoz všech potomků. Je zvyklá, že jsme hodně spolu, takže mého partnera asi zpočátku vnímala jako vetřelce, ale vzala to.

Vaši rodiče Vás vychovávali velmi liberálně. Volíte stejný způsob výchovy i vy?

Volím přátelský způsob výchovy. Bibču jsem nikdy v životě nepraštila, nekřičela na ni. Spíše se jí vše snažím vysvětlit, jsem velmi benevolentní. Veškeré naše debaty se nesou v přátelském duchu. Ona je velmi citlivá, občas mám strach, že až moc. Ale já ji nedokážu vštěpovat, že má mít ostré lokte a drát se dopředu za každou cenu. To se mi prostě příčí.

Trávíte s ní hodně času. Jak vypadá Váš klasický den?

Ráno vstávám hodně brzy, pustím ven naše zvířata (osm koček a dva psy pozn.red.), probudím Bibču, nachystám snídani a přečteme si pohádku. Pak ji odvezu do školy a jdu do redakce. V poledne ji vyzvednu, jdeme na oběd a následně ji vozím po všelijakých kroužcích. Přijdeme domů, ona si dělá úkoly, někdy spolu vaříme večeři. Jsem moc ráda, že mám takovou pracovní a finanční volnost. Nedokážu si představit, že bych byla třeba lékařka, a měla se starat o malé dítě.

Jste spíše novinářka nebo spisovatelka?

Jak kdy. Když přijdu do redakce mezi kolegyně nebo zpracovávám zajímavé téma, cítím se více jako novinářka. Nedávno jsem však měla autorské čtení ve škole v Kunraticích, kterého jsem se hrozně bála. Děti jsou totiž velmi drsné publikum. Bylo to ale moc fajn a v té chvíli jsem si říkala, že psaní knížek je mi asi bližší.

Vaše práci vyžaduje, abyste chodila i na večírky. Pořád Vás to baví, nebo je to spíše jen povinnost?

Když už někam jdu, tak je to proto, že musím. Na večírky jsem líná. Raději si přečtu knížku a dám si skleničku vína. Sama a v tichu. To je však hodně dané moji prací. Neustále jsem obklopena lidmi, telefonuji, něco vyřizuji. Člověk pak potřebuje vypnout.

Soutěž s ADROU

ADRA je občanské sdružení, které se věnuje humanitárním i vzdělávacím projektům v České republice i zahraničí. Jedním z nich je i výtvarná soutěž určena prvnímu stupni základních škol, která by školákům měla přiblížit život v rozvojových zemích a možnou formu pomoci. Tématem letošního, v pořadí již sedmého ročníku je ŽÍZEŇ aneb VODA NAD ZLATO. Děti mohly malovat cokoliv, co je k danému tématu napadlo, ať už to byla zábava, pitný režim nebo hygiena. Z došlých obrázků vybrala porota ty nejzdařilejší, které budou odměněny a po celý duben vystaveny v prostorách Nové budovy Národního muzea v Praze.

Slavnostní vernisáž, které se zúčastní i herečky Adéla Gondíková nebo Bára Munzarová, se uskuteční středu 28. 3. 2012 ve 13 hodin v Nové budově.