Bezdomovec: Až budu bydlet ve vlastním, konečně se pořádně vyspím

V té době jsem si myslela, že už se s ním nikdy neuvidím. Párkrát jsem si na něj ale vzpomněla a uzrálo ve mně rozhodnutí, že ho chci vidět znovu. Chci vidět, kam se za rok posunul.

Bez kontaktu

Byl tu však jeden háček. Neměla jsem na něj kontakt. Mobil neměl, protože mu ho ukradli, když přespával pod mostem Legií, o e-mail jsem si mu neřekla.

A tak jsem mohla doufat v jediné že ho vítr z lodi Hermes ještě neodvál. Že mi s ním domluví pracovníci lodi schůzku. Ale hlavně: že se mnou Daniel bude chtít vůbec mluvit.

Zavolala jsem tedy na Hermes, pracovník mi přislíbil, že jestli se tam Daniel objeví, dá mi vědět. Po pár dnech opravdu zavolal. A Daniel souhlasil…

Přicházím k „Václavovi" na Muzeu, kde máme s Danielem v deset hodin sraz.

Jsem tu o pár minut dříve. A on už tam stojí. Mžourá. Asi přemýšlím, jestli jsem opravdu to já. Mávám na něj. Usměje se. Ale hned po pozdravu mi přiznává, že naši schůzku hodně rozmýšlel. „Víš, chtěl jsem už za tím udělat jednou pro vždy tlustou čáru, už se k tomu všemu nevracet. Ale na druhou stranu je fakt, že ta tlustá čára může být ten tvůj článek, který napíšeš. Pak už to navždy vymažu z hlavy."

S Danielem máme dohodu, že mi ukáže místa v Praze, ke kterým má nějaký zvláštní vztah, místa, která ho poznamenala.

Ale proč začínáme zrovna na Václaváku? Jako by mi četl myšlenky, Daniel zastaví po pár vteřinách chůze uprostřed Václavského náměstí a ukáže na jeden z domů.

„Představ si, tady budu pracovat jako ochranka! V tomto domě, po všech těch brigádách, po všech těch pohovorech, kam mě ani nepozvali…"

Na Hermes. Dříve než obvykle

Z Václavského náměstí jdeme pěšky přes náměstí Republiky ke Štefánikovu mostu, kde je ukotvená loď Hermes. Právě procházíme Revoluční, když mě Daniel upozorňuje na čínské bistro.

„Sem občas chodím na jídlo." - „Na nudle?" - „Kdepak, v číně si zásadně dávám pořádné jídlo. Miluji smažák s hranolkami!"

Blížíme se k lodi Hermes. „No vida, dneska k ní jdu dříve, než obvykle," říká Daniel. Šel tudy už tolikrát, že by to prý ani nespočítal. A ještě sem několikrát půjde.

„Hned, jak si našetřím dostatečné množství peněz, chci si najít garsonku. A první, co v ní udělám? Hlavně se pořádně vyspím! O víkendech už nikdy nebudu muset vstávat v šest! A taky budu mít klid. Od mnoha spolubydlících na jedné kajutě, ale hlavně od jejich chrápání," směje se Daniel.

Už nechrápu

Přiznává, že i on dříve chrápal. „Fakt nehorázně, ale po tom, co mi odebrali na Bulovce krční mandle, už spím zase jako normální člověk."

„Bulovka je ti asi souzená, viď?" „Asi jo. Ale bez ohledu na to, že jsem tam skončil i minulý rok po tom kolapsu, jsem ji měl rád už předtím. Baví mě historie a myslím, že žádná pražská nemocnice asi neměla takového pacienta, jakým byl Heydrich."

Přicházíme ke strmým schodům, které vedou k lodi Hermes. „Dávej hlavně bacha," instruuje mě Daniel.

Když jsme před lodí, přemýšlím, kde by byl nejlepší záběr. A pohled se mi stočí rovnou k přídi. Tam ale nemůžeme. Loď je přes den zavřená. Škoda.

„Kapitáne, jsem tu s redaktorkou z Pražského deníku. Mohli bychom na chvilku na příď? Jenom si cvakneme pár fotek a hned půjdeme," huláká Daniel na asi šedesátiletého muže v pruhované mikině.

Kapitán, jak mu tady prý říkají všichni, je dobrák od kosti. A na loď nás pouští. „Tak to je moje poprvé! Kromě kajuty jsem ještě nikdy tuto loď takhle zblízka nepoznal," září Daniel.

Na další místo, ke Střeleckému ostrovu, už nejdeme po svých. „Snad mě nechytnou," říká mi Daniel, když čekáme na zastávce na tramvaj. „Ty nemáš průkazku?" děsím se okamžitě. Není ani kde koupit lístek. „Nemám," mávne rukou.

„Ale už se nemůžu dočkat, až dostanu první výplatu. Koupím si průkazku. Takovou tu na měsíc. Konečně budu moct platit dopravnímu podniku za přepravu jako ostatní. Ty jo, už se fakt těším, až budu mít vlastní průkazku."

Říká to s takovou upřímností, s takovým očekáváním… Vybavuji si přitom všechny ty frajírky, kteří na to mají, ale je pro ně jakýmsi adrenalinem jízdu načerno pokoušet…

Zpátky na místě, kde přišel o vše

Míjíme Národní divadlo a po mostě se dostáváme doprostřed, k novému bezbariérovému výtahu. „Jé, ten tady nepamatuji!" vykřikuje Daniel. Sjedeme dolů a míříme k místu, kde ho před více než rokem okradli.

Když přišel o práci, byl to právě most Legií, kde na týden složil hlavu. Než ho tu okradli.

„Spal jsem zrovna tady, schoulený do klubíčka. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že mi zloději vzali všechno. Vlastně ne úplně všechno, nechali mi sluchátka a nabíječku na mobil," usmívá se Daniel. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. A přesně takhle cítím, že to má Daniel.

Ještě je před námi poslední místo, kterým chce Daniel uzavřít dosavadní kapitolu života. Ale máme problém.

Už si nepamatuje, na které zastávce po tom, co po okradení týden bloumal Prahou a pil jedno kafe za druhým, zkolaboval. Vím jen, že ho odvezli na Bulovku. To místo musíme najít!

Kolaps. Ale kde byl?

A tak jezdíme tramvají po Praze 8. A na jedné zastávce, jen kousek od Bulovky, Daniel vykřikne: „Tady to bylo!" Matně si pamatuje okolní baráky. Vzpomínky ale žádné.

„Až na Bulovce mi doktoři řekli, že jsem tu ležel bezvládně. Nějaký kolemjdoucí naštěstí včas zavolal záchranku."

Loučíme se spolu v Kobylisích. Po čtyřech hodinách. „A kdy to vyjde?" zajímá se Daniel. - „Hned zítra."

„Tak to si musím ráno koupit. Když jsem si kupoval ty noviny před rokem na Hlaváku, trafikantka na mě Mladíku, kde já jsem vás jen viděla? Tak jsem jí se smíchem ukázal titulní fotku novin, které mi prodávala."

„A máš ještě ty noviny?" - „Samozřejmě, ukryté v bezpečí. Pod polštářem na lodi. A zítra k nim přibudou další," říká mi Daniel. S hrdostí v hlase.

Čtěte také: Na dva roky se stal nedobrovolně bezdomovcem. Teď chce začít znovu žít