Oblíbený Tančící dům také narážel ve své době na překážky a rozdílné názory. Při postavení Mánesu tenkrát v odborném tisku konstatovali, že aktuálně jde o nejošklivější stavbu v centru.

V poslední době je v souvislosti s nekonzervativním přístupem hodně propíraná stavba s přezdívkou maršmeloun. Zatímco jedni památkáři brojí proti moderní stavbě vedle Anežského kláštera, památkáři z pražského magistrátu dům kvitují a srovnávají ho s Tančícím domem. Odborníci se shodují na tom, že při posuzování nových staveb v památkové rezervaci by se mělo najít nové vyvážení mezi fyzickou ochranou a toleranci k dění.

„Důležité je, jak je stavba využívána a co se v ní děje. Měli bychom najít novou formu života, aby památky nebyly strnulé. Přílišná regulace všeho není ideální. Veřejnost nemá důvěru ke stavění a všemu novému. Měli bychom přispět k dohodě mezi veřejnou a odbornou částí lidí," řekl architekt Vít Máslo ze CMC architects při debatě o tom, jestli se Praha stává skanzenem. Světlo na konci tunelu vidí v tom, že se před třemi lety podařilo zrušit nový územní plán a vznikly nové stavební předpisy.

Je prý někdy těžké vyjít s památkáři

O tom, zda brzdí rozvoj městského středu památková péče, pochybuje vedoucí odboru péče o památkový fond a bývalý ředitel Národního památkového ústavu. „Památky jsou upravovány při zachování hodnot a přiměřeného využití. Něco jiného je zneužití, tedy vybourání struktur, nástavby bez ohledu na urbanistickou souvislost," řekl si Pavel Jerie.

Podle jeho osobního názoru je někdy těžké vyjít s konkrétními památkáři a stává se, že ne každý rozhoduje stejně. Určující vliv na to má postavení památkáře, protože platové ohodnocení často neláká odborníky na slovo vzaté. Památkáři to tedy berou jako své poslání a můžou si to dovolit. Někdy ale zasahují tam, kde jim to nepřísluší.

„Památkář jako vzdělaný člověk ví, o čem mluví, zná souvislosti a může být mnohem otevřenější. Pro člověka na labilnější půdě může být jednodušší všechno zakázat. Chápeme, že památkáři tu být musí. Nechceme stavět cokoliv, abychom vydělali. Chceme být partnerem, a ne vždy se to daří," připustil Petr Palička z Penta Investments, která stojí například za projektem Waltrovky.

Podle jeho zkušenosti s rekonstrukcí bytu na Malé Straně mu ale přišlo zarážející jednání s úředníkem o vikýři. Očekával by totiž, že mu dotyčný předem poradí, jakou formu by měl být. Nedozvěděl se ovšem, jak se to dělat má, ale jak se to dělat nesmí.

Památkáři nemohou za špatný koncept

Jako sugestivní vůči památkářům považuje osočování za rigiditu centra Jakub Bachtík z Klubu za starou Prahu. „Ve městě nikdo nebrání novým stavbám. Uskutečňují se tu rekonstrukce a nové stavby i v historickém jádru. Je evidentní, že se tu staví a hodně. A jestliže to není špičková architektura, není to chyba památkářů," zastal se jich Jakub Bachtík.

Problém vidí hlavně v tom, že Praha má problém s plánováním. Regulace není příliš přísná a rigidní, ale špatně zacílená. V centru je stále spousta opuštěných a zchátralých domů. Politici, úředníci, developeři a obyvatelé musí najít společnost řeč, být schopni dialogu a koncepční vize. Ostatně některé projekty se snaží zastavit až občanské iniciativy, ale poslední dobou se uskutečňují veřejná jednání investorů, zástupců městských částí a občanů. Děje se tak například na Praze 3, 11 nebo 12.

Klub za starou Prahu už tři roky žádá, aby se stanovil registr závazných stanovisek, kam by se překlápěly informace o stavbách. Zatím to nejde, i když by to ušetřilo spoustu práce. Teď můžou zájemci maximálně projíždět všechny úřední desky a rozumět jejich řeči.

„Lidé by tak viděli, že se něco děje. Ale páky na investory nejsou moc velké a radnice mají taky omezené možnosti," připustil Bachtík. Architekt Máslo si myslí to samé. „Není dobré čekat na realizaci, projekt nemá cenu skrývat. Čím dřív se to zveřejní, tím lépe. Ze své zkušenosti vím, že když probíhá diskuze, je to lepší," mínil Vít Máslo.

Pavel Jerie navrhuje možnost, že lidé můžou ještě sledovat zprávy EIA, které jsou také veřejné. Něco podobného by také do budoucna mohla sbírat i agenda Institutu plánování a rozvoje, kde se formuje oddělení participace. „Myslím si ale, že Praha je na dobré cestě. Mám důvěru v metropolitní plán a stavební předpisy. Nebude to asi nějak rychle a bude potřeba hodně ústupků," pomyslel si Bachtík.

Centrum se stále proměňuje

Pavel Jerie nesouhlasí 
s tím, že by bylo centrum rigidní. „Existuje tu nová vrstva vstupů a počinů. Nemusí to být do očí bijící, prostě se to tam integruje. Ale architekt se tam musí chovat jako host ve slušné společnosti," pomyslel si Jerie. Třeba taková dostavba Karolina nikoho nešokuje. Jiné památky jsou zase nesmyslně svázané, protože jsou umístěné v rezervaci. „Když památkář rozhoduje, jako dlažbu mají mít v kuchyni, je to špatně," konstatoval.

Vít Máslo si vzpomíná na jeden článek v časopise, kde se ptali zahraničního experta, o jaké pražské památky by se dalo psát v Americe. Odpověděl, že neví o ničem zásadním. „Můžete se také podívat, jak Prahu inzerují cestovní kanceláře. Převažují nabídky typu přijeďte zapařit. Žádný Karlův most, ale levné pití," zdůraznil Vít Máslo.

Podle Petra Paličky je to fakt, že v Praze nestojí zajímavé stavby. V brzké době prý ale chtějí představit nový projekt, který bude zajímavý pro budoucí diskuze. Důležité ale je, že podle Jakuba Bachtíka jsou například Hradčany a Malá Strana koncepčně hotové, zapracovat se musí na Novém městě.

Nicméně i okolí centra se velmi proměnilo – Karlín, Smíchov, Holešovice. Problém je podle Víta Másla i pásmo kolem památkové rezervace, kde se musí zachovávat pohledy na Prahu. Tam vzniká někdy daleko větší regulace než uvnitř Prahy. „Po 25 letech od revoluce ale musíme mít jasno, co měnit a co nechat," zakončil Bachtík.