Útulné přízemní prostory jednoho z karlínských domů připomínají něco mezi kavárenským dětským koutkem, kuchyní a obývákem. Dřevěné stoly, malý bar a hračky.Všude okolo je slyšet dětský ryk a hlahol. Usměvavé maminky v rohu místnosti parkují kočárky a vyrážejí zkoumat, co zajímavého jim Karlínský benefiční bazárek v klubu Divokých matek může nabídnout.

„Teď je tu relativní klid, protože je krátce po obědě, ale dopoledne jsme nestíhali. Lidé se tu dokonce prodírali uličkami," popisuje atmosféru charitativní akce, jejíž výtěž poputuje do Dětského domova v Kašperských Horách, dobrovolnice Jana. Dohlíží na provizorní pulty s knížkami, šperky, oblečením nebo dekorativními předměty a zájemcům za symbolické ceny vybrané kousky prodává.

Všechny tyto nepotřebné věci sem v uplynulých dnech nanosili lidé, kterým v bytě překáží a kteří chtěli podpořit projekt Dejme dětem šanci. Ten se snaží plnit přání dětí z dětských domovů a pěstounských rodin. Mezi ty nejčastější patří řidičský průkaz nebo taneční kurzy. Ale třeba také soukromý trenér na koně, kterého si přeje Kristýna.

„Nejvíce času trávím u koní. Jezdím a starám se o ně už pět let. Moje trenérka mi slíbila skákání přes překážky. Můj sen je jezdit na dostizích. Chci se stát žokejkou a trénovat koně," píše patnáctiletá školačka. Ke splnění tohoto přání jí momentálně chybí osm tisíc korun. „Vystavujeme vždy jen okolo deseti přání. Máme zkušenosti, že se tak rychle splní a uvolní místo dalším v pomyslné frontě," říká Naďa Dittmannová, ředitelka neziskové organizace Spolu dětem, která za projektem stojí. „Přesto trvá v průměru rok, než se vybere celková částka, aby se přání mohlo realizovat," dodává.

Dejme dětem šanci je nejstarším projektem českého internetu. Smyslem je podporovat děti v tom, co je baví a čemu se v budoucnu chtějí věnovat. Lidé přes webové stránky cíleně přispívají na jednu konkrétní věc, kterou je například autoškola nebo barmanský kurz.

„Pro děti je nesmírně důležité naučit se samostatnosti a připravit se na odchod z dětského domova. Právě rozvoj jejich schopností a dovedností je pro ně klíčový," vysvětluje Marie Kučerová, ředitelka Dětského domova v Kašperských Horách. Přestože děti žijí v bytech v menších skupinách, které suplují rodinu, je pro ně odchod z „děcáku" většinou komplikovaný. „Největším problémem těchto dětí bývá nedostatek sebedůvěry. Častým jevem je to, že něco vzdávají už předem. Potřebují proto osobnější přístup a trpělivost, když se seznamují s novými věcmi nebo činnostmi," doplňuje Dittmannová.

Spolu dětem

Nezisková organizace se soustřeďuje na pomoc dětem z dětských domovů a pěstounských rodin. Jedním z jejich aktivit je online dárcovský projekt www.sance.cz, na jehož konto jde i výtěžek z „bazárku". Další podobný projekt je zaměřen integračně. Děti se v rámci tréninkových programů učí, jak si například hledat práci nebo komunikovat s úřady. Více na www.spoludetem.cz.

Ředitelka Dětského domova v Kašperských Horách popisovala redaktorce Deníku život svých svěřenců

Dětský domov není ústav ani panelák

Na snímku Marie Kučerová.Výtěžek z Karlínského benefičního bazárku, který se až do soboty koná v klubu Divokých matek, je určen především Dětskému domu v Kašperských Horách. O tom, jak to v domově funguje a jak se žije jeho dětským obyvatelům, vyprávěla ředitelka Marie Kučerová.

Jak vypadá takový „klasický" dětský domov?

Rozhodně to není žádný ústav ani nevzhledný panelák. Děti žijí v buňkách v rodinné skupině po osmi. Je to podobné jako v normální rodině. Ta také bydlí v bytě, kde je kuchyně, obývák, dětský pokoj. My jsme limitováni zákonem, takže pokoje jsou po dvou, maximálně po třech. Snažíme se také, aby sourozenci zůstali spolu. U dětí se střídají zhruba dvě ošetřovatelky, které tam jsou neustále s nimi.

Jaké je věkové rozmezí dětí?

Nechtěli jsme rozdělovat sourozence a posílat miminko do kojeneckého ústavu, proto je nejmladšímu našemu „obyvateli"osm měsíců. Nejstaršímu pak 22 let.

Takže je možné i po dosažení plnoletosti zůstat v domově?

Ano. To je tzv. dobrovolný pobyt. Pokud člověk studuje, tak může bydlet v domově a je plně zaopatřen, i když je mu více než 18 let. Toho lze využít až do 26 let. Někteří se ale naopak na svůj odchod těší. Mají totiž pocit, že budou moci dělat všechno. Realita je pak nepříjemně překvapí.

Čím se liší děti z „děcáků" od svých vrstevníků z normálních rodin?

Především mají daleko nižší sebevědomí. To se projevu zejména při kontaktu s vnějším světem a při hledání práce. Náš dětský domov má k dispozici několik cvičných bytů, kde si děti sami hospodaří, a učí se tím, jak žít běžný život. Důležité jsou i vztahy s okolím, kdy si děti nacházejí kamarády a protějšky mimo dětský domov. Nejvíce dětem pomáhají různé tréninkové programy, v rámci kterých si formou brigády mohou vydělat i nějaké peníze. Ty jsou pro ně samozřejmě velkou motivací a navíc to posiluje i jejich sebedůvěru. Bohužel, zatím je takovýchto pracovních příležitostí stále málo. Doufám, že se to zlepší.