Přes kamarádku se mu do ruky dostává ilegální skautský časopis ČIN, který se Romanovi po knihách Jaroslava Foglara stává průvodcem po světě skautingu.

Píše se 28. říjen 1989 a Roman s kamarády odjíždí jako každý rok na oslavy vzniku republiky na Blaník. Kvůli československým vlajkám a trikolorám je ale cestou čeká několik policejních kontrol. Ty se obcházejí bez prohlídek. „Naštěstí. V našich baťozích totiž vězí jak Několik vět, tak Lidové noviny nebo Vokno…"

Pětadvacáté výročí Sametové revoluce.Blíží se 17. listopad. Kamarádi Romana přemlouvají, ať s nimi v pátek vyrazí na Albertov. „Kluci, nemůžu, vždyť víte, že pátky máme tradičně vyhrazeny pro oddílové schůzky," omlouvá se. Když večer slyší z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy zprávy o brutalitě na Národní třídě, vzpomíná na kamarády.

A mrzí ho, že nešel s nimi. „Ráno jsem ale měl vše z první ruky. Povídání i otisk policejního obušku… Vyprávění kamarádů se nedá zastavit. A s ním i zlost."

Měsíc a půl života, který změnil všechno

Na dalších akcích už nechyběl. Skoro každý den trávil na demonstraci, byl ve stávkovém výboru, vylepoval plakáty, navštěvoval Skautské informační centrum… „První podání levé ruky, novinové články, obnova skautingu v Praze, zvolení Václava Havla prezidentem. Měsíc a půl života, který změnil všechno. Měsíc a půl života tak dlouhý i krátký zároveň. Ale hlavně: nezapomenutelný!"

Nezapomenutelné jsou pro Romana i vzpomínky na obnovu skautingu. Už 24. dubna 1989 začal vycházet ilegální skautský časopis ČIN, dohromady vyšly celkem čtyři čísla, která skauti šířili po známých skautskou kurýrní službou.

Půl roku poté, 20. listopadu, se členové redakce ilegálního skautského časopisu ČIN setkávají v klubovně 2. organizace ČSOP Taraxacum ve Spálené ulici s vůdci několika pražských oddílů, kteří celou dobu pracovali po dobu umlčení skautingu pod názvem Liga pěti.

Rozhodují se iniciovat obnovení skautingu a vytvořit z klubovny Skautskou informační kancelář. O šest dní později pak v Praze vylepují skauti Prohlášení přípravné skupiny pro obnovu skautingu. Podepsaný je zde Jaroslav Foglar, Jan Remišer, Jiří Zachariáš a Ivo Vacík. Prohlášení má sedm bodů.

Sedmibodové prohlášení o obnovení skautingu1. Stavíme se za ustavení skautské organizace, ve které nebudou žádné limity organizační, ani ideové, bránit v účasti na světovém skautském hnutí, na rozvíjení skautského bratrství a na jejím členství v Mezinárodní skautské kanceláři.

2. Myslíme si, že základy skautingu v českých a slovenských zemích jsou dostatečně hluboké a pevné, aby mohly být využity k budování takového skautského domu, jehož obyvatelé budou nositeli a šiřiteli nejlepších lidských vlastností.

3. Stojíme za tím, aby ve skautské organizaci měli důstojné a odpovídající místo naši věřící sestry a bratři, jejichž morální a mravní silou jsme se mohli v uplynulém období mnohokrát inspirovat.

4. Výchovný systém R. Baden-Powella, A. B. Svojsíka a E. T. Setona, jeho tradice, osvědčené metody práce, ale i nové moderní zkušenosti světového skautingu by pro nás měly být závazkem a trvalým zdrojem poznávání.

5. Jsme za to, že je třeba vystavět skautskou organizaci nejen pro děti a mládež, kterým je především určena, ale své důležité místo členské a výchovné by v ní měla mít i základna dospělých.

6. Nenechme vychovávat mládež podle objednávky žádné politické strany.

7. Nenechme budovat svou organizaci na půdě současného Socialistického svazu mládeže, a to ani v nejvolnější formě.

První setkání skautských činovníků se uskutečnilo 2. prosince 1989 v sále Městské knihovny v Praze a na nádvoří sousedního Klementina. „Při setkání bylo čteno Sedmibodové prohlášení a byla obnovena činnost organizace Junák,“ zavzpomínal Roman Šantora.Vrcholem veškerého snažení je první setkání skautských činovníků v sále Městské knihovny v Praze a na nádvoří sousedního Klementina, které se koná 2. prosince.

„Účastnili se ho řádně zvolení činovníci ústředních a krajských orgánů Junáka z roku 1968, vůdci oddílů a instruktoři Lesních škol. Při setkání bylo čteno Sedmibodové prohlášení a byla obnovena činnost organizace Junák," vzpomíná Roman Šantora a dodává, že se ho účastnilo více než tisíc skautů a skautek.

On sám už se do sálu nevešel, a tak veškerou euforii ze znovuobnovení prožíval skrz reproduktory před knihovnou.

Anketa: Kde jste byli 17. listopadu 1989?

František Brabec, 74 let, Praha 8: Byl jsem na ozdravném pobytu v Karlových Varech. Na pokoji jsme televizi neměli, do kulturní místnosti jsem nechodil. Co se v Praze stalo to jsem se dozvěděl až v místní kavárně. A moje pocity? Úplně jsem z toho byl vyvalený.

Jiří Valenta, 53 let, Praha 9: V práci v Energoprojektu na Vltavské. Večer jsem jel domů, zapnul si televizi a ve zprávách jsem vše slyšel. Krátce nato jsem pak šel na Václavák, kde jsme chrastili s klíči a křičeli hesla jako „Jakeše do koše".

Václav Tourek, 65 let, Praha 4: S kamarádem jsem šel na Albertov, kde bylo odhadem tisíc lidí. Přidali jsme se k davu a pokračovali na most Klementa Gottwalda. Zde už byly zátarasy. Došli jsme na Národní třídu, okolní ulice byly uzavřené a proti nám těžkooděnci…