Společné snídaně, nákupy, práce na zahradě, ale i koupelna a ložnice. Když vaříte nebo perete, už jaksi automaticky počítáte s tím, že je nutné se přizpůsobit dalším lidem, se kterými sdílíte domácnost. I tak může vypadat život v komunitě. A někdy je to velmi náročné.

„Komunitní bydlení rozhodně není pro každého. Je to hodně o sebekázni,“ popisuje Ilona, která spolu s dalšími sedmi lidmi obývá jednu z vil na pražských Vinohradech. Všechny obyvatele Vily Flora spojuje zájem o ekologii 
a soběstačný způsob života 
v duchu odkazu architekta Michaela Reynoldse.

Svérázný Američan stavěl domy 
z odpadků s vlastními zdroji tepla či vody. Ve Vile Flora se snaží pracovat s tím, co si lze vypěstovat na záhrádce nebo vyrobit z dostupných materiálů. V suterénu domu je šicí dílna, která využívá recyklavatelné materiály, v podkroví se konají workshopy a semináře.

Samostatný pokoj, zbytek sdílený

Obyvatelé vily se shodují, že soukromí úplně neztrácí, rozhodně však přicházejí o jeho značnou část. Přesto si nemohou komunitní bydlení vynachválit. „Baví nás to a jsme spolu rádi,“ vysvětlují.

Podle informací Pražského deníku je to jedno z mála komunitních bydlení v metropoli. Není to však zdaleka jeho jediná forma. Neplatí totiž jednoduchá rovnice, že komunitní bydlení nutně znamená sdílet podstatnou část svého intimního prostoru s dalšími lidmi. 

„Komunitní bydlení je velmi široký pojem. My se zabýváme jeho středně intenzivní formou, a to cohousingem. Vila Flora je velmi specifický projekt. Lidé mají pouze pokoj a sdílí vše ostatní s dalšími lidmi, zatímco v tradičním cohousingu mají jednotlivé domácnosti k dispozici plně zařízenou bytovou jednotku 
a sdílí určité prostory „navíc“, protože se chtějí lépe poznat, spolupracovat,“ vysvětluje Veronika Beštáková, které se v ČR snaží propagovat spolubydlení, neboli sousedské bydlení, jak se termín cohousing dá přeložit do češtiny.

V Praze chtějí zaujmout seniory

Často vzniká z iniciativy lidí, kteří preferují těsné sousedské vztahy, svou roli v tom ale hrají i pragmatické důvody. 
V sousedském společenství se určitě vždy najde někdo, kdo pohlídá vaše dítě, když zrovna nemáte čas, zaleje vám květiny nebo pohlídá psa, když vyrazíte na dovolenou.

Nespornou výhodou je i to, že si nepřipadáte osaměle. Když si chcete popovídat, stačí vyjít ze dveří. Právě na téma samoty se snaží upozornit i jeden 
z prvních projektů cohousingu v Praze. Bude určen právě seniorům.

„Momentálně máme vytipované dvě lokality a porovnáváme, která je pro náš projekt vhodnější. Od umístění pozemku se bude odvíjet počet bytů, i to, jak budou přesně koncipovány. Bude se jednat přibližně o 15 až 20 bytových jednotek,“ popisuje architekt Martin Agler, který se podle svých slov snaží společně se svými kolegy dělat komunitnímu bydlení v České republice osvětu.

Zvyknou si lidé?

Ač se v zahraničí jedná 
o obvyklý typ bydlení, do Čech proniká velmi pozvolně. Podle Aglera je za tím především to, že jsme velmi konzervativní národ, který si těžko na některé věci zvyká.

Projekt z dílny architektů JKA Cohousing je postaven na samostatných domácnostech a společně sdíleném prostoru. Kromě sklepa nebo prádelny to může být společenská místnost, ale třeba 
i terasa nebo garáž. Záleží na obyvatelích, do jaké míry budou ochotni jednotlivé věci sdílet.

„Středobodem je multifunkční prostor, kde může jednou za týden ordinovat praktický lékař, mohou tam zpívat děti z mateřské školky nebo mít schůzky klub zahrádkářů,“ objasňuje architekt a dodává „Koncept sdílení nestojí na nutnosti, ale možnosti. Mám svůj byt, ale 
i prostor, kde se se sousedy sejdu na kafe nebo večeři. Je také prokázané, že lidé, kteří žijí v tomto typu domů, se dožívají mnohem vyššího věku.“

Stěhování v zimě 2015

První sousedské bydlení by mohlo být postaveno už za rok a nájemníci by se mohli stěhovat v zimě 2015. Protože se jedná o soukromý projekt, tak se byty budou prodávat. Zástupci města prý podle Aglera zatím na tento typ bydlení moc neslyší. Potřebují prý vidět konkrétní výsledky.

„Momentálně nemáme sílu na to, abychom městské části efektivně oslovovali. A hlavně je před volbami,“ uzavírá Agler. Architekti ale doufají, že se tento typ bydlení chytne, a pak budou mít senioři možnost si byty také za přijatelnou cenu pronajímat. Už mají dokonce i první zájemce.

Od společné garáže po společný důmNa jedná straně existuje terapeuticky zaměřené komunitní bydlení, kterým se už několik let zabývá např. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR v rámci transformace sociálních služeb: velkokapacitní ústavy sociální péče jsou a měly by i nadále být transformovány na menší jednotky, integrované do běžného bydlení. Tyto malé jednotky pro maximálně 20 osob mohou být pojaté různorodě, dle míry sdílených prostorů.

Dále existuje komunitní bydlení, ve kterém jsou sdíleny jen některé prostory, většinou pouze zahrada, garáže, někdy prádelny a případně společná klubova. V tomto případě se ještě nejedná o typický cohousing.

V typických cohousingových komunitách je sdíleno prostorů více, krom výše zmíněných to vždy bývá společná jídelna se společnou kuchyní, obývacím pokojem, pokoji pro hosty, dílnami, TV místnostmi, pracovnami, místnost pro děti, apod.

Pak existují i komunity, ve kterých je sdíleno naopak mnohem více prostorů než v cohousingu. Domácnosti nemají k dispozici vlastní soukromou bytovou jednotku, ale třeba jen jeden pokoj nebo několik pokojů.

Nebo můžeme dokonce najít i společenství, ve kterých je sdíleno úplně všechno… (např. komuny).

Barbora Podhradská