Právě v pátek tomu bylo přesně 40 let, kdy došlo k největšímu leteckému neštěstí v historii Československa i České republiky. Při nehodě přišlo o život 75 lidí, čtyři pak podlehli zraněním v nemocnici. Důvodem, proč se letadlo zřítilo, nejspíš bylo, že jeho posádka nedodržela výšku a přesnou trasu během přiblížení na přistání.

„Proč se tak stalo, se nepovedlo zjistit, což byl i závěr celého vyšetřování. Ani jeden z pilotů nepřežil a nebyl ani záznam z černé skříňky, která zaznamenává hovory v kabině. Na letadle se ovšem nenašla žádná závada, která by přílišné klesání mohla zavinit, proto se jako nejpravděpodobnější stále jeví chyba pilotů," přiblížila nehodu Tereza Šírová, jež se leteckým nehodám na našem území věnuje.

Zároveň dodává, že podle bývalého pilota a leteckého publicisty Ladislava Kellera si piloti možná svou dezorientovanost uvědomili, chtěli přerušit přiblížení, znovu zopakovat okruh a nalétnout k letišti, ale laicky řečeno, rozhodli se pozdě a už manévr nestihli. Kromě toho, že Šírová událost dobře zná, je i členkou iniciativy, jejíž cílem je zbudovat v Suchdole památník této události.

Ke kávě dostala tajemný koňak

„Připomínka by měla stát na volně přístupném místě, na obecním pozemku. Chceme se proto vypravit na magistrát a pokusit se dohodnout možnosti umístění pomníčku. Ten si představujeme spíše skromnější," řekla Šírová. Památka by měla podle jejího odhadu vyjít na několik desítek tisíc korun, které by iniciativa získala od soukromých osob.

Na stránkách iniciativy je rovněž možnost podepsat internetovou petici za postavení památníku, která v současnosti čítá několik stovek podpisů. Samotná suchdolská radnice se této připomínce nebrání, naopak ji podporuje. Kdyby však iniciativa nedosáhla svého cíle, vedení radnice by s vybudováním památníku ze své strany váhalo.

„Naše zdrženlivost v ‚propagaci' leteckého neštěstí je dána obavami, aby nám nebylo podsouváno, že zneužíváme této tragické události v odporu proti rozšíření ruzyňského letiště o paralelní dráhu, protože s výstavbou třetí dráhy v Ruzyni naše městská část spolu s několika dalšími dlouhodobě nesouhlasí," vysvětlil starosta městské části Petr Hejl, jenž je sám pro vznik připomínky a iniciativa s ním svůj záměr konzultovala.

Postavit památník už dříve podpořili i lidé, kteří nehodu zažili či příbuzní obětí letecké nehody. Na facebookové stránce iniciativy se objevil i příběh jedné s podporovatelek záměru, který je spjatý s nehodou.

„Manžel měl cestovat oním havarovaným letadlem, ale v Tivatu byl požádán jiným účastníkem zájezdu, který chtěl cestovat po boku nové známosti o výměnu letenky. Čekala jsem v letištní kavárně a pozorovala podivné chování číšníků. Číšník se mne zeptal, zda nečekám na někoho z tivatských rekreantů a po mé kladné odpovědi mi k objednané kávě přinesl i velkou sklenici koňaku," uvedla uživatelka pod jménem Viktorie Chaloupková.

Číšník raději utekl

Když se ptala, kdo a proč jí koňak posílá, obsluha beze slova utekla. Až s příchodem manžela zjistila, co se stalo. „Číšník pak dodatečně vysvětlil, že personál kavárny neměl oprávnění, ani odvahu mi říct o katastrofě před jejím zveřejněním, ale věděl, že koňak budu potřebovat v každém případě," sdělila Chaloupková.

I po několika desetiletích si prý pamatuje sekundu po sekundě vše, co se odehrávalo v hale po okamžiku, kdy se čekající bližní dozvěděli o katastrofě. Jako nejstrašnější chvílí hodnotila, když se na jejího manžela obrátila žena s fotkou muže, s nímž si choť Chaloupkové vyměnil letenku. Žena se ptala, zda neví, ve kterém z obou vypravených letadel její muž seděl.

Poblíž křižovatky ulic Na Rybářce a Na Pasece v Suchdole se v pátek konala pietní akce k uplynutí čtyř dekád od havárie letadla, které dopadlo do tehdejší zahrádkářské kolonie.

Tragédie Suchdol

Kliknutím na obrázek ho zvětšíte.

Vzpomínka přeživšího nehodyJedním z jedenačtyřiceti cestujících, kteří přežili pád jugoslávského letadla, byl i Jan Malaník. V roce 2009 vzpomínal na osudný let při rozhovoru pro Deník. „Bylo to bezmístenkové letadlo. Snad Bůh chtěl, abych si sedl tam, kam jsem si sedl. Na sedačku vzadu. A právě těch pár lidí, co přežilo, sedělo na konci u ocasu letadla," prozradil v osobní zpovědi.

Měl štěstí v „neštěstí". U letadla chtěl být s dalšími přáteli na dovolené jako první, aby si sedli vpředu a hezky viděli. Jenže někdo ze skupiny si zapomněl na ubikaci fotoaparát, a tak na něj ostatní čekali a k letadlu se dostali jako poslední. Proto nakonec skončili na zadních sedačkách.

Co předcházelo pádu letadla, si už nevybavuje. „Probral jsem se a viděl jsem jen hrůzu a děs. Zůstal jsem ve zbytku ocasu letadla zahrabaný pod hlínou. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Až nás začali vyprošťovat hasiči, záchranáři, vojáci."

„Plastová část cestujícímu přede mnou úplně skalpovala hlavu, mně se zapíchla do čela," vzpomínal Malaník. Z nehody vyvázl se zlomeninami obratlů a v nemocnici strávil deset měsíců.

Čtěte také: Od největší letecké tragédie v Česku uplynulo 40 let