Venkovní prostory Paláce Žofín tak nabízely rozličný program. Zpočátku největší zájem nabízely stánky s občerstvením, protože leckdo se nízkým cenám nezakrytě podivoval.

Sednout si do trávy? Raději ne

„Dojít si pro pivo nebo klobásu znamená strávit minimálně dvacet minut ve frontě. Samozřejmě že to lidem moc nevadí, když tady ani moc neutratíte. Na druhou stranu se tu člověk taky nenudí,“ komentoval okolní dění Miroslav Berky z Neratovic, který si žofínskou sobotní veselici docela pochvaloval. S tím, že mu v areálu chybí víc laviček. „Jasně že si tady s manželkou můžeme jako jiní návštěvníci sednout do trávy, ale někdy raději postojíme,“ doplnil pan Berky.

Veřejné rojení nejen lidu pražského sledoval i herec Jiří Přeučil. S noblesou sobě vlastní odpovídal na pozdravy, než začal s přípravou divadelního představení pro děti. A to přímo v tamním parku pod plátěným přístřeškem.

„Je milé, že se tyto akce dělají, protože rodiče s dětmi přece nemusejí svůj čas trávit pouze u televize. Naše představení nejsou jen výplní pro něčí volné chvilky. Především chceme, aby si děti pěstovaly lásku k českému jazyku,“ míní Jiří Přeučil, který spolu se svou chotí, herečkou Evou Hruškovou, provozují stejnojmenné divadlo.

Řada seniorů se zájmem sledovala i hudební produkci mladých, která sice byla na hony vzdálena dobám svingu či valčíku, nicméně potlesk nechyběl.

„Na Žofíně přece nejde tvářit se líně. To jsme si říkali, kdykoliv jsme sem na tancovačku přišli. A že jich tady bylo! Budete se divit, ale v šedesátých letech snad nejvíc,“ ohlédla se v čase pětasedmdesátiletá Alžběta Konopásková, rodilá Pražačka 
z Národní třídy. Na Žofín prý často chodí rozjímat, poutá jí k tomuto místu mnoho vzpomínek už z raného dětství.

Učaroval hrnčířský kruh a vláček

Dost možná, že nějaké vzpomínky na Žofín utkví v paměti i dnešním dětem, které o různé atrakce neměly nouzi. Obrovský zájem se soustředil na výtvarnou činnost - stánek 
s možností si něco namalovat, nebo si třeba osobně vyrobit hliněný hrnek přímo na hrnčířském kruhu, nebyl problém.

„To moje dítě by u toho kruhu vydrželo celou věčnost. Nikdy bych netušila, že ho to tak zaujme,“ omlouvala se jakási paní jiné mladé matce, jejíž dcerka nedočkavě čekala, až malého „hrnčíře“ na kruhu vystřídá. Jak se točil kruh, tak se točili i další zájemci, kterým výtvarnice donekonečna trpělivě vysvětlovala, jak se výroby keramiky zpočátku zhostit.

Nicméně i pohled na středověkého kováře pro nejmenší taky nabízel určité rozptýlení, ale vždy nekompromisně zvítězil pojízdný vláček, který byl v areálu rovněž k dispozici.

Stačilo nám dřevěné poleno

„Dnešní doba dětem nabízí hodně zábavy. Někdy mi to ale připadá, že nemusí na nic myslet, nepotřebují už vlastní fantazii a je to trochu škoda. Nám stačil kus dřevěného polena. Ráno to bylo třeba dělo, odpoledne kůň a večer nám poleno táta spálil. Nevadilo, vzali jsme si přece jiné,“ podivoval se Jan Táborský.

Prý ale nic nezatracuje, ve svém pokročilém věku se chce už jen usmívat. „Někdy člověk i musí. Zrovna jsem pozoroval nějakou paní, jak si nešikovně ládovala klobásu, nebo co to bylo, do tašky. A to jí přitom dvakrát upadla na zem,“ svěřil se se svým postřehem senior.

Program na Žofíně se mu prý jinak vcelku líbil. Jak řekl, jen ten podzim, který se nenápadně vkrádá do korun stromů, kdyby raději nebyl.

Letošní ročník byl pod širým nebem - do areálu se zřejmě vešlo víc lidí, než přímo do budovy. Taky tomu nahrávalo sobotní vlídné a vcelku slunné počasí. Loňskému listopadovému setkání už prý tolik nepřálo, akce se tak raději uskutečnila přímo v Paláci Žofín.

„Nakonec je to jedno, protože lidé, kteří se chtějí bavit a své okolí nezatěžovat svými problémy, přijdou kamkoliv. Vloni taky byla na této akci dobrá zábava, i když v budově Žofína. Co si budeme namlouvat, líbí se to tady hlavně dětem,“ sdělil umělecký fotograf Jaroslav Tatek.