K mordu přitom nemuselo dojít. Nebýt prezidentské amnestie, která Svozilovi mírně zkrátila trest, byl by ještě za mřížemi. Jeho okolí přitom nepochybovalo o tom, že na svobodě nepobude dlouho. Na chodbě soudu to potvrdil Milan Ježek, který přišel v roli svědka, byť samotnému mordu nebyl přítomen. Jako člověk žijící v zahradní chatce na Kavčích horách ale má přehled o tom, jací lidé se v okolí pohybují. Ne tedy zrovna v nedalekém sídle České televize – bezdomovce z oblasti Kavek, Podolí, Děkanky a Pankráce zná ale velmi dobře. A také ví, co je kdo zač.

„Jak ho pustili, kolega říkal, že do dvou měsíců bude zpátky," poznamenal Ježek o Svozilovi, kterého znal už z dřívějška. A to jako člověka nevděčného a problémového. „On dostal najíst, hlavně napít, protože je na pití závislý, občas přespal – a ještě člověka okrade," připomněl Ježek, jenž v jednací síni hovořil o tom, jak mu Svozil v minulosti uzmul peněženku a také jak mu v opilosti vyhrožoval smrtí. On se prý ale řídil heslem „peníze budou a my nebudem" – a také zásadou „člověk by měl určité věci odpouštět a zapomínat".

Ačkoli okolí očekávalo, že k soudu Svozil poputuje velmi záhy, nikdo nepředpokládal, že to bude zrovna za vraždu. A ještě k tomu člověka z komunity. „Takové věci se nedělají," zdůraznil Ježek. Když se však zamyslí nad tím, co už má obžalovaný za sebou, vlastně ho prý ani nepřekvapí, jak se věci vyvinuly…

Hádka o mobil

Svozil vytáhl kudlu na muže, kterého hnal už několik týdnů. A který po příjezdu do Prahy našel útočiště pod provizorním přístřeškem v lesíku poblíž ulice Nad Pekařkou užívaném dalším bezdomovcem, Petrem Žaludem. Právě s Žaludem také Svozil (jenž přebýval nedaleko na baseballovém hřišti) přišel na místo činu, když se večer náhodou potkali. Oba měli notně upito, Svozil navíc nesl demižónek s asi dvěma či třemi litry slivovice. „Domluvili jsme se, že ještě půjde k nám; posedíme, popijeme, pokecáme," vypověděl Žalud před soudem.

Vlastní čin si ale kvůli opilosti nepamatuje – či spíš neregistroval, co se kolem děje; že je spolunocležník mrtvý, zjistil až ráno. Ví jen, že se Svozil s obětí pohádali kvůli mobilnímu telefonu. Velký a zřejmě i docela drahý dotykový přístroj zavražděný muž odkudsi přinesl – prý se raději neptat, odkud – a svěřil ho Svozilovi, aby ho prodal. Jako zkušenější. Ten telefon odnesl, ale nevrátil se ani s penězi, ani s mobilem. Prý ho nechal kdesi na vrátnici nabíjet společně se svým vlastním přístrojem – a oba telefony někdo ukradl.

O tom, jak to vlastně s krádeží přístroje bylo a kdo je ve skutečnosti zloděj, se osudného 3. února během popíjení pod přístřeškem strhla hádka. Mezi obětí a vrahem. „Nevím, jestli se napadli; já to už ani moc nevnímal," vypověděl Žalud v jednací síni. Policejní protokol s jeho únorovou výpovědí mu ale paměť osvěžil. Výčitky kvůli telefonu zřejmě přerostly v ránu, kterou oběť Svozilovi uštědřila, a strhla se potyčka, při níž se objevil nůž. „Oni se mezi sebou handrkovali a zřejmě ho Miloš bodnul; já myslel, že je to jenom hádka," podotkl svědek, který ale vlastní vraždění nepostřehl. Sám připouští, že kvůli opilosti moc nevnímal. Vzpomene si jen, jak se s ním pachatel, o němž v té chvíli ještě netušil, že je vrah, loučil a odcházel.

Šest ran na obranu

„Prosil jsem tě, abys do toho zasáhl, když mě mlátil," obrátil se ke svědkovi obžalovaný. Žaludovou odpovědí bylo ale pokrčení rameny: „Bohužel si to nepamatuju…" Jinak se ale Svozil se Žaludem doplňuje. A smrtící konflikt popisuje jako obranu. Zavražděný se prý do něj nejprve navážel, pak ho stáhl na záda a začal do něj mlátit. „Já se bránil a asi jednou nebo dvakrát jsem ho bodnul," přiznal obžalovaný. „Nechtěl jsem mu vzít život," prohlásil v jednací síni.

Státní zástupkyně Margita Kralická má ale jiné počty nežli obžalovaný. Těch ran do hrudníku, zasazených nožem s čepelí o délce 85 mm, jehož ostří přechází v pilovité zuby, bylo celkem šest. „Poškozený krátce po zranění zemřel," uvedla dále žalobkyně. Nakolik si ale zavražděný uvědomoval vážnost situace, nemusí být jisté. V krvi měl podle znaleckého posudku 3,12 promile. Přímo závislý na alkoholu je podle expertního zkoumání obžalovaný – žádnou duševní chorobou ale netrpí.

Krvavý dopis po krvavém zločinu
Z předchozích trestů se nepoučil, a tak se možnosti jeho nápravy jeví jako minimální, naznačují o Miloši Svozilovi znalecké posudky. Souzen byl již desetkrát – většinou pro krádeže, ale také za loupežné přepadení; nyní si ve vinařické věznici odpykává trest za krádež potravin spáchanou letos 10. ledna – jen velmi krátce poté, co se za jeho zády zavřela vězeňská brána. Zřejmě sám nicméně cítí, že současná situace, kdy má na rukou krev a jeho svědomí tíží zbytečně zmařený lidský život, je jiná než ty dřívější. Předsedovi trestního senátu Petru Novákovi totiž před zahájením svého procesu napsal obžalovaný dopis vlastní krví. Naznačuje v něm úmysl spáchat sebevraždu. Není také bez zajímavosti, že se na něj vztahovaly amnestie obou dřívějších českých prezidentů – jak Václava Havla, tak i Václava Klause.