Naštěstí byla natolik silná, že si svou závislost včas uvědomila. Paradoxně k tomu ale přispěl další zvrat. „Začal školní rok a já se rozhodla, že se z ulice vrátím domů, zkusím přestat brát, začít znovu chodit do školy. V tu dobu jsem chodila s klukem, který byl také na ulici. Hned 1. září, když jsme spolu chodili asi měsíc, jsem ho pozvala k nám domů. A v noci, když jsem usnula, nám vykradl byt," popisuje Eva, která si v tu chvíli uvědomila, že za tím vším stojí pervitin, že by to jinak její přítel nikdy neudělal. Ale dohnala ho k tomu droga.
„Ztratila jsem všechny svoje staré kamarády, víceméně i rodiče, prodala jsem hodně věcí… Ale hlavně jsem v tu dobu ztratila sama sebe. To jsem nechtěla. Bylo mi to hrozně líto. Přišla deziluze, že ten feťácký svět není super. Proto jsem učinila to nejdůležitější rozhodnutí – chci se léčit." Následovalo léčení v Bohnicích a návštěva komunity.
Na všechno sama
Pak ale čekala na Evu další nástraha. Zapojení do normální společnosti. „Lidi, se kterými jsem se stýkala, když jsem byla na ulici, jsem musela od sebe odříznout. Tím pádem jsem najednou vylezla z izolovaného prostředí, byla jsem najednou na všechno sama."
V ten nejdůležitější okamžik tu však byl osobní terapeut, který Evě doporučil občanské sdružení Lata, které sice nepracuje s lidmi v akutní fázi závislosti, ale může poskytnout podporu při opětovném sociálním začleňování. „Řekl mi, že kdybych měla nějakého dobrovolníka, vrstevníka, se kterým bych se mohla scházet, on by mě učil žít ten normální život a zapojení do společnosti by mohlo být snazší."
V Latě se pak dostala Eva k Věře Zika, čtyřiadvacetileté dobrovolnici. „Lata mi předložila požadavky, které měla Eva na dobrovolnici. Hned na první pohled mě zaujalo, že chtěla hlavně někoho chytrého," směje se Věra při vzpomínce na začátky vzájemné spolupráce.
S dobrovolníkem o škole i o psychologii
Ta trvá už rok a půl, maximálně se však dívky mohou formálně vídat dva roky. Proč? Do této doby by měly být cíle spolupráce naplněny a vztah dobrovolník klient se ukončuje.
A co děvčata během schůzek řeší? Dá se říci, že cokoliv. Každý týden se sejdou na pár hodin, nejraději v kavárně, a rozebírají všechno možné: školu, vztahy či psychologii, které by se Eva ráda věnovala i do budoucna. Občas spolu s Věrou zajdou i do kina, do divadla, byl tu pokus i o bruslení. „To ale nedopadlo moc dobře, takže na brusle už nechodíme," směje se Věra.
Překonání závislosti jí dalo sílu
Během naší schůzky se směje i Eva. Několikrát, od srdce. Je vidět, že všechno špatné je už za ní. Nicméně ale přiznává, že i to méně šťastné období mělo něco do sebe. „Hodně mě to posílilo. Když jsem překonala tu závislost, dalo mi to obrovskou sílu. To, co si člověk prožije, to odpírání, šílené psychické stavy, deprese… To člověka hodně posílí. Takže i v mnoha vypjatých chvílích si říkám, že to je maličkost oproti tomu, co jsem zažila."
Evě se změnil i žebříček hodnot: více si váží rodiny, maličkostí, které život přináší. „Raduji se i jen z toho, že svítí sluníčko. Miluji život!" říká Eva, která je plná elánu.
Ředitelka Laty Markéta Ježková je také stále plná elánu. I díky tomu, že ji těší počet mladých lidí, kterým už neziskovka pomohla. „Z počátečních cca 20 klientů vzrostl počet mladých, kterým ročně pomůžeme, na bezmála sto."
A na co se ředitelka v blízké budoucnosti těší? „V poslední době přicházejí nejrůznější ocenění naší práce, ať je to poděkování rodičů, zájem médií či nadmíru aktuální nominace na cenu Nadace Erste za přínos sociálních projektů ve střední a jižní Evropě. Jestli ji nakonec dostaneme, to se uvidí koncem června na galavečeru ve Vídni. Ale už nominace je pro nás pocta!"
Občanské sdružení Lata ve zkratce:
Organizace pracuje s dětmi a mladými lidmi (ve věku 13 – 26 let), kteří řeší situace, jež nemohou nebo neumí zvládnout vlastními silami, a potýkají se s potížemi nejrůznějšího rázu s vrstevníky, v rodině, ve škole, s trávením volného času, nejrůznějšími psychickými obtížemi spojenými s obdobím dospívání a stavěním se na vlastní nohy.
Lata jim nabízí podporu v podobě mladého člověka-dobrovolníka (18 – 30 let), který pro ně bude mít každý týden dvě až tři hodiny a návrhy k trávení společného času a prostor k naslouchání.
Dvojice se schází po dobu alespoň půl roku a tráví společný čas podle vzájemné dohody, na základě individuálního plánu vytvořeného společně se sociálním pracovníkem.