Tvoří z ovčího rouna. Podnikání má Alžběta jako koníček, pracuje i na dráze

„Mezi moje největší koníčky patří tvoření z ovčího rouna, které si sama zpracovávám. To znamená, že se ke mně dostane ostříhané ovčí rouno, které musím vyčistit, vyprat, učesat na česačce a až pak ho můžu spřádat na kolovrátku a vzniknou krásná klubíčka, ze kterých pak tkám například originální plédy. Proto se i můj prodej nejvíc zaměřuje na tkaní a výrobky z vlny. U nás se ovčí vlna často vyhazuje do koše a dováží se příze ze zahraničí. Přijde mi to zbytečné a hlavně je to velká škoda. Naše ovečky mají kvalitní vlnu, která měla vždycky využití. A proto chci ukázat, že i v dnešní době se dají vyrábět krásné a hlavně originální kousky, které mají místo v našem šatníku,“ přibližuje hlavní myšlenku principu její značky BeSt-handmade podnikatelka Alžběta Stehlíková.

Nenapadlo by ji, že bude jednou podnikat. Dnes probouzí v lidech kreativitu

Vedle toho se věnuje také dalším tradičním a často opomíjeným činnostem, jako je výroba krajek, a to ať už jde o paličkování či háčkování. „Nejvíc mně okouzlila frivolitková krajka, která má svoje kouzlo. Je tak jemná a něžná. Frivolitková krajka je tak pevná, že se nemusí ani škrobit,“ upřesňuje Stehlíková s tím, že při výrobě jejích modelů využívá různé techniky strojové výšivky, ruční výšivky, krajek a tkaní. A dodává pro ni svaté pravidlo: „Každý kousek z mé dílničky je opravdu originál!“

A jak se vlastně k podnikání dostala? „Vyráběla a tvořila jsem už od malinka. Moje babičky a mamina mně hodně naučily. Je hřích, když se řemeslo nepředává nové generaci. Jedna babička byla tkadlena a nejspíš jsem po ní zdědila lásku ke tkaní. Když jsem se pak přestěhovala ze Slovenska až do Stříbra a vyráběla jsem, začal být o moje výrobky zájem. Byly originální a líbily se. Východní Slovensko je známé folklórem a bohatou kulturou a to je myslím hodně vidět i na věcech z mé dílničky,“ usmívá se paní Alžběta, která vedle provozování jejího kamenného obchůdku na náměstí ve Stříbře pracuje také na dráze.

„Podnikání není mojí hlavní obživou. Ne proto, že by nebyl zájem, ale pořád to beru jako můj koníček. Jinak jsem zaměstnaná u Správy železnic. Práce na dráze mě celá léta baví a nikdy jsem nepřemýšlela, že bych zaměstnání zanechala,“ upřesňuje.

K cukrařině mě dovedla babička, říká Monika Strausová

Cvidové období bylo pro ni, jako snad pro všechny podnikatele, velmi náročné. „Naštěstí právě díky tomu, že jsem zaměstnaná, tak jsem vlastně podnikání nemusela ukončit. Samozřejmě jsem musela platit nájem za prostory a snažila jsem se aspoň fungovat přes internet. Ale co si budeme povídat, nejvíc a nejlíp se prodává, když jsem přímo v kontaktu se zákazníkem. A dva roky nebyly žádné řemeslné jarmarky. Každopádně bohužel vím, že mnoho malých řemeslníků skončilo. Nejdřív EET a potom covid. Já doufám, že to nejhorší máme za sebou a všechno se zase vrátí do normálu,“ věří paní Stehlíková.