Kromě souboje o nejvyšší post se ale odehrají také volby ostatních členů vedení. Rozbít tento „pánský klub“ se pokusí také Andrea Gontkovičová. Zkušená manažerka a šéfka tabákové firmy Philip Morris pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Dosud působila jako řadová členka představenstva svazu průmyslu, nyní bude usilovat o druhou nejvyšší pozici. Proč a s jakými plány, nastínila v rozhovoru pro Deník.

Při nadcházejícím sněmu Svazu průmyslu a dopravy budete usilovat o post viceprezidentky. S jakou vizí předstoupíte před delegáty?Svaz průmyslu vnímám jako nejvýznamnější hlas české ekonomiky, který by měl být jasně slyšet. To se samozřejmě už děje, navíc s výhodou toho, že jeho postoje jsou konzistentní a dlouhodobé. Stejně tak ale věřím, že je tu příležitost ještě aktivněji jednat s vládou i s dalšími třeba i evropskými institucemi a prosazovat změny, které mohou české ekonomice významně prospět. Týká se to například podnikatelského prostředí, ale také oblastí infrastruktury, vzdělávání, výzkumu nebo skutečné digitalizaci. Ráda bych proto relevanci Svazu posílila a to je i to, co jeho členům nabízím.

Tuzemská ekonomika má za sebou dva roky covidu, firmy i lidé nyní čelí válečné drahotě. Je inflace tím nejhorším, co byznys trápí, nebo vidíte i jiné problémy, na jejichž řešení by měl Svaz tlačit víc než dosud?
Invaze na Ukrajinu a její dopady nás vystavily velkým zkouškám a je třeba opravdu ocenit, jak se k nim nejen vláda, ale i drtivá většina podnikatelské i široké veřejnosti dokázaly postavit. Vedle inflace má ale naše ekonomika i různé strukturální a často dlouhodobé problémy. Určitě máme prostor pro zlepšení dopravní infrastruktury, zvýšení efektivity práce s přidanou hodnotu, trápí nás i nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Vláda může částečně pomoci a my ji musíme přesvědčit, proč se to vyplatí.

Dlouhodobě poukazuji také na to, že jedním z velkých úkolů Svazu je tlak na naši koncepčnější a efektivnější evropskou politiku. Na evropské úrovni se rozhoduje o opatřeních, která nás všechny zásadně ovlivňují, a my se nesmíme uzavírat do sebe, protože mnoho našich problémů má řešení právě v Unii. Během našeho předsednictví EU se to potvrdilo například u dobře zvládnutých vyjednáváních v rámci energetické krize.

Při hovoru s manažery často zaznívá, že jakékoliv podnikání u nás trvale ničí neustálé změny v zákonech a turbulentní prostředí. Může z vašeho pohledu Svaz udělat ještě více proto, aby v Česku zavládlo stabilnější právní a daňové prostředí?
Podnikatelské prostředí není v úplně nejlepší kondici, v tom máte samozřejmě pravdu. Je to dané také konstantní krizí, ve které se od roku 2019 nacházíme. Ale není těžké to zlepšit. Budu konkrétní – aktuálně vláda chystá konsolidaci veřejných financí, což je samozřejmě správné. Mám ale pocit, že některá opatření mohou být implementována promyšleněji. Vláda má přitom množství hotových koncepcí a plánů, velké odborné zázemí a vlastní programové prohlášení, o které se může opřít. Podnikatelskému prostředí by určitě prospělo, kdyby se změny daly lépe předvídat. Ostatně Svaz průmyslu svá doporučení v tom smyslu už opakovaně předkládal.

Svaz průmyslu a dopravy bývá vnímán jak organizace, kde hlavní slovo mají největší firmy. Existuje tu ale spousta úspěšných středně velkých, především regionálních firem, o kterých se moc neví. Je jejich hlas dostatečně „slyšet“?
Složení současného představenstva do jisté míry pestrou strukturu naší organizace už odráží. Ve své vizi ale říkám, že chceme-li být plnohodnotným hlasem české ekonomiky, musíme být i jejím věrným obrazem. A to se týká zejména pestrosti členské základny. Menší, střední i velké firmy ze všech oblastí, včetně těžkého i lehčího průmyslu, ale i služeb nebo dopravy mají v české ekonomice svou nezastupitelnou roli, zejména pro její budoucí a dlouhodobě udržitelný rozvoj. To samozřejmě platí, možná dvojnásob, i o těch, které působí v regionech nebo v menších městech.

Všechny firmy bez rozdílu velikosti teď čelí velkému tlaku zaměstnanců na růst mezd. Vy osobně patříte mezi manažery, kteří dlouhodobě tlačí na rovnost platů mužů a žen na stejných pozicích. Ve společnosti, kterou řídíte, se vám to povedlo srovnat, za což jste dostali i mezinárodní ocenění. Jinde v Česku ale stále panuje až pětinový mzdový rozdíl v neprospěch žen. Jde to řešit nějak systémově?
Téma rovného odměňování je v naší společnosti samozřejmostí. Jsem proto ráda, že jsme byli první českou firmou oceněnou nezávislou certifikací Equal-Salary, protože diverzita a inkluze jsou opravdu součástí naší DNA. Každopádně lze rovné odměňování řešit systémově? Ze strany státu si to umím představit jen těžko a vymahatelnost je složitá, na druhou stranu může například vytvářet podmínky, díky kterým by ženy nebyly vyčleněny z pracovního procesu a neztrácely kvůli rodičovství.

Míč je ale hlavně na straně firem a jejích vedení. Ta musí, tak jako jsme to udělali my, začlenit téma rovného odměňování do svých cílů a snažit se je intenzivně naplňovat. K tomu jsou třeba průhledné procesy řízení a hodnocení výkonu, flexibilní pracovní prostředí, zkrácené úvazky nebo revize platové struktury u všech zaměstnanců, včetně žen vracejících se po rodičovské dovolené.

Když zmiňujeme mzdy, Svaz průmyslu je členem tripartity. Jednání vlády, firem a odborů bývají často vyostřená. Je něco, co by z vašeho pohledu bylo třeba změnit proti dosavadní praxi? Například odbory si stěžují, že jim vláda včas nepředkládá návrhy a materiály, o kterých se má jednat. Je takový pocit i na straně byznysu?
Souhlasím, že komunikace by se v tripartitě mohla trochu zlepšit. Jako podstatnější ale vidím samotný obsah vzájemných jednání. Tripartita funguje i na regionální úrovni, má svoje pracovní skupiny a řeší konkrétní otázky, nejenom mzdy. Problém nicméně někdy nastává na té nejvyšší, řekněme politické úrovni, kde vedle prezentací návrhů je, myslím, i větší prostor pro samotné jednání o nich. Ku prospěchu by navíc určitě bylo, aby si všechny strany uvědomovaly, že nejde jen o to prosazovat vlastní často úzce definované zájmy, ale je nutné myslet na potřeby české ekonomiky jako celku.